Chlapi potřebují hranice (Po letech)

"Jé, tebe jsem sto let neviděla! Jak se máš? To jsou tvoje?" Lída pohladila po plavých vlasech nejdříve holčičku a pak chlapečka, kteří každý z jedné strany drželi Martinu za ruku.

Holčička v lehkých růžových šatičkách se na Lídu způsobně usmála, řekla "Ahoj, teto!" a pak si s neskrývaným zájmem prohlížela prsteny na její ruce. Lída málem neodolala nutkání jeden ze svých prstenů jí darovat, ale neměla žádný dáreček pro kluka a to se přeci nedělá, to jako psycholožka věděla víc než dobře. No ano, spoustu věcí věděla jen jako psycholožka. Holčička se na ni ještě jednou usmála, tentokrát už úplně bez ostychu. Tahle kudrnatá krasavice se v životě neztratí, konstatovala v duchu Lída. Chlapi, třeste se. Už za pár let.
Hošík,  trochu se ztrácející v příliš velkém tričku, o něco menší a o hodně zdrženlivější než holčička, se na ni podíval pohledem "nehlaď mě, když tě neznám" a udělal krok zpět, pak ale svůj pohled i pozici rychle zkorigoval a s roztomilou nepřesvědčivostí se pokusil o roli ochránce rodiny. Zatím na něm ta role visela jako to tričko, ale o to dojemněji v obou působil. Takového syna bych, rozběhly se Lídíny myšlenky ... no nic. Závist to nebyla, ale hezký pocit také ne.

Jo, jsou to Martinina děcka. A kdopak je asi tak tatínek, měla Lída připravenu druhou zásadní otázku. Léta o Martině nevěděla vůbec nic. Výhoda a nevýhoda velkého města - lze v něm zmizet. Tehdy se divila, když se jí Martina přestala ozývat. Taková kamarádka a obdivovatelka, visela na každém mém slově, otvírala oči u mých historek s chlapy a bez mých rad by nebyla šla ani na nevinné kafe, a najednou mě nepotřebuje. Ale teď s odstupem jí to nepřipadalo ani trochu zvláštní. Naopak, nijak jinak to ani nemohlo být. Nikoho nepotřebujeme. Ani úplně nejbližšího člověka ne. Ne natolik, jak by se zdálo, než zmizí z našeho života. Nebo ne dlouho. Dva-tři dny nám chybí, nebo měsíc, a i kdyby třeba rok - stále je to nic ve srovnání s důležitostí, kterou připisujeme vztahům. Zvládnout absťák a život běží samospádem dál. Člověk stejně žije jen sám za sebe a sám pro sebe. Tedy pokud nemá děti, samozřejmě. A rady jsou už vůbec na nic. Vlastně se Lída poslední dobou vždycky trochu styděla, když si vzpomněla na tohle kamarádství. Vzpomínku na Martinu a rozhovory s ní  měla jako takový uzel na kapesníku, připomínající jediné moudro, které přežilo cenzuru životních kopanců a ztrát: Víš prd. Všechno je nakonec stejně jinak.
 
Jo, i s Bořkem to bylo nakonec jinak. Ale o tom teď nebude vykládat.
 
Martina vycítila hrozící ublížení na duši kamarádky, kdyby se náhodou pochválila něčím, co Lída nemá. I když - co by tak Lída mohla nemít! 
"Co já! Ale ty! Jak se tobě vede?"
"No, co já. Práce, práce a práce. Praxi jsem zatím přenechala kolegyni, nešlo stíhat pacienty i televizi a ještě psát."
Martina si vzpomněla, jak asi před třemi lety narazila na jakousi recenzi na Lídinu knížku a jak si říkala, že si ji určitě koupí, ale pak byly důležitější věci a na knížku zapomněla. I v titulcích televizních programů často viděla Lídino jméno. Moje slavná někdejší kamarádka v médiích - Martinina definice vztahu k Lídě pro tuto etapu života. Byla upřímně ráda, že se potkaly, ale sama by Lídu nebyla vyhledala.
 
"A co chlapi?" naťukla téma, které nemohlo být Lídinou slabinou a do kterého bylo možné zahrnout vše od manželství až po občasné jednorazovky. "Musíš mít ještě víc ctitelů než kdysi, když jsi teď slavná!"
"No... To víš, že jo. A taky je to všechno většinou ještě platoničtější než kdysi. Dokud jsem dělala psycholožku, mohla jsem si aspoň říkat, že mě ti chlapi potřebují jako terapeutku, ne jako partnerku. Vypovídat se, mít tajné touhy a erotické sny, vložit si do mě vše, co jim chybí, a pak se hezky vrátit domů k té své. No a ono se ukazuje, že je to tak vždycky. Vypovídají se, touží, najdou ve mě vše, co ve mně potřebují najít ... a pak se hezky vrátí domů ke svým ženám. V tom lepším případě tiše zmizejí z mého života, v tom horším mě seznamují se svými lepšími polovičkami, aby se pochlubili. Jo, děvče, chlapi potřebují jasné obyčejné hranice, aby mohli toužit po jejich neobyčejném překročení, a aby pak, když by je překročit šlo, měli kam hezky zacouvat zpátky se staženým ocasem."

Bože, zase plácám, zastavila Lída svůj monolog. V správnosti tohoto počinu ji utvrdilo, když si všimla, že se Martina na ni najednou zase dívá tím starým známým pohledem mladší nezkušené sestry. Musela se tomu v duchu usmát, jakkoliv jí začínalo být spíš do pláče. Martina má děti, zřejmě manžela, vyboxovala si od života své priority a zkousnula nevyhutné kompromisy, létá nejspíš jen s celou rodinou organizovaně k moři namísto z naděje do zklamání a zpátky jako já ... a ptá se na život mě. Já bych se měla ptát. Ale já taky nebudu. Já to nejspíš chci, tak jak to mám, to jsem už taky pochopila. Bez podvodů a podvůdků na vlastní duši a na duších těch druhých. Bez kompromisů. Život sám je dost velký kompromis.
 
Jakoby tu scénu někdo režíroval - snad aby bylo úplně jasné, že Lída nebude pokračovat v psychologické rozpravě, zazvonil jí telefon. Omluvně se podívala na Martinu, ale ta už, využijíc situace, vytahovala z tašky jakýsi krém a mazala ho dětem na nosy a pod oči. Pak vytáhla dvě bílé plastikové láhve, jednu s modrým víčkem a druhou s růžovým. Ta opravdu nepotřebuje moje rady, problesklo Lídě hlavou, než se podívala na displej mobilu, aby zjistila, kdo volá.
 
"Bořku! Tebe jsem léta neslyšela! Co děláš? Kde jsi? Jak se máš?" A ještě sto otázek by mu byla mohla položit jednu za druhou, ale chtěla hlavně rychle slyšet jeho hlas. S omluvným pohledem poodstoupila od Martiny a dětí a když jí vítr nepřestával foukat vlasy zezadu do obličeje, otočila se tak, aby k němu byla čelem. Na tváři pocítila proud večerem schlazeného letního vzduchu. Ani nevěděla proč, vytanula jí zase na mysli představa kapesníku s uzlem. Byl malinko mokrý od slz za ta léta, a teď v tom proudu voňavého vzduchu osychal. Ten vítr nemohl nebýt příslibem.
 
"Chyběl jsi mi, Bořku. Chybíš mi. Stále," chtělo se jí říct.
 
 
                                                                      - - - - -