Havajský deník - Den 16 - Poslední den na Hawaii

Dnešek, ač poslední den na Oahu, se nesl v rytmu zajímavých zážitků, návštěv krásných míst a vůbec tak všeobecné havajské pohody. Ozkoušeli jsme též, co všechno může přinést jedno špatné odbočení a jak se dokážou průšvihy pěkně vršit na sebe! :-)

Poznenáhlu se začal přibližovat den, na který jsme se ani jeden netěšili: den odletu. Nejenom že se před námi rýsovala v šedých barvách zatuchlých interiérů letadel dlouhá, nudná a únavná cesta přes 11 poledníků, ale především končil krásný čas, kdy jsme každé ráno vyráželi za novým dobrodružstvím a objevy, nalézali další a další úžasné pláže, hory a jiná místa na Hawaii, které teď, sedíc v Praze u počítače, vypadají jako něco neskutečného. Naštěstí jsme z Hawaii poznali zatím pouze dva ostrovy, takže nám zůstává, ač vzhledem ke vzdálenosti poněkud méně pravděpodobná, motivace vrátit se na Hawaii zas a podívat se třeba na sopku Halekala na ostrově Maui či si udělat trek krásnými zelenými údolími na Kauai. Nechci však zatím bilancovat, neboť i poslední, šestnáctý den na Hawaii byl pln zážitků!

Ranní rituál balení a odjezdu již máme zmáklý, potažmo když už jsme v hotelu Kaimana Beach na Oahu byli již první tři dny na Havaji, takže jsme už v devět ráno vyzvedávali Chargera a mířili za dalším dobrodružstvím. Hlavní otázka byla: „kam dnes“. Odlet jsme měli naplánován až na desátou hodinu večer, takže jsme před sebou měli v podstatě celý volný den, limitovaný za nepřítomnosti hotelového trezoru snad jen nutností s sebou tahat celý batoh s pasy, penězi, fotovýbavou a dalšími nezbytnostmi. Rozhodli jsme se nijak poslední den příliš nehrotit a ač jsem měl (tajně) v plánu ještě jeden trek do hor nad Honolulu, vcelku bez námitek jsme se shodli na jednoduchém programu: objedeme Oahu a zastavíme na rozloučenou na těch pěkných plážích, které jsme již navštívili, případně přidáme další místa, které jsme vynechali.

Na jedno z nich, poloostrov Laie Point jsme zamířili jako první. Laie point je poloostrov v městečku Laie na severovýchodě Oahu, vyznačující se hlavně úchvatným výhledem na dva ostrůvky Kukuiho’olua a Mokuālai, z nichž první jmenovaný tvoří krásnou kamennou bránu. Je to známá a velmi fotogenická scenérie, takže jsme i my nemeškali a zvěčňovali, seč film (čip) stačil. Zpočátku jsem se na scenérii pobřeží Laie nemohl příliš soustředit, neboť tekutiny z dvou káv a láhve vody vypité cestou sem zcela přehlušily vizuální vjemy krásného moře a skal pocity zcela odlišnými, o to však intenzivnějšími. Člověk by neřekl, jak blbě se hledá klidné zákoutí na skalnatém poloostrově bez vegetace, kde je vidět opravdu odkuďkoliv kamkoliv, vše umocněné všudypřítomnými turisty, rybáři a místními obyvateli. Nakonec byl problém vyřešen nalezením relativně skrytého zákoutí za pryšcovým keřem, čímž jsem byl odměněn úlevou s asi nehezčí scenérií, co jsem v podobných situacích zažil, s výhledem na zátoku a pláž u Laie. No to jsem trochu odbočil. :-)

Jedna odbočka však dnes hrála velmi zásadní roli v příběhu „jak blbě odbočit a co z toho všechno může vzniknout“. Z Laie Pointu jsme pokračovali dál na jih a jelikož již bylo po poledni, rozhodli jsme se zastavit v jednom ozkoušeném McDonalds na pozdní oběd. Souřadnice tohoto „Mekáče“ byly zadány do TomToma a vyrazili jsme. Cesta po východním pobřeží, těsně mezi oceánem a krásnými kopci pohoří Ko’olau Ridge, táhnoucím se po celém východním pobřeží Oahu, pokračovala v pohodě, kochali jsme se přírodními krásami, mořem a tak. Po pohledu na zbývající množství benzínu jsem krátkým výpočtem zjistil, že nám musí úplně v pohodě vystačit až na letiště, že již nebudeme muset tankovat. GPS nám právě sdělovala, že k Waimanalo a k obědu nám již zbývá nějakých 9 kilometrů, což jsme vcelku hladoví přivítali, když se náhle začaly události sunout trochu jiným směrem. Zrovna jsem řídil, nějak jsem špatně interpretoval pokyny z GPS, nebo TomTom udělal zmatek v mapě, byly špatně čáry na silnici, erupce na slunci či co, ale po jednom z odbočení jsme náhle zjistili, že míříme ne k jihovýchodu do Waimanalo, ale mažeme si to po dálnici směr Pearl Harbor, ležící na druhé straně ostrova! Špatné odbočení, stane se, na další odbočce se vrátíme. Jaký šok ovšem přinesla GPS, sdělující nám poťouchle, že další odbočka, na níž jsme se měli otočit, leží až ve více než dvacet kilometrů vzdáleném Honolulu! Počítače jsou omylné, určitě to nějak půjde. Houby! Dálnice John A. Burns Freeway nemá při průjezdu tunely pod Ko’olau Ridge opravdu žádnou odbočku. Z 9 km k McDonalds se rázem stalo 59 km a můj výpočet, jak mazaně již netankovat vzal rázem za své. No co už! Holt uvidíme ještě jednou Peral Harbor a vrátíme se stejnou trasou. Veselým historkám však ještě neměl být konec. Na zpáteční trase, po přejezdu sedla a sjezdu zpět k východnímu pobřeží jsem se nějak příliš kochal („zase jste se kochal, pane doktore?“) pohledem na poloostrov Kaneohe a na něm ležící obrovskou leteckou základnu „mariňáků“, že jsem přehlédl ceduli o maximální povolené rychlosti 45 mil/hod. Skutečnost, že z mírného kopce na krásné prázdné dálnici jedeme 62 mil/h mi neoznámila též se kochající Šárka, ale byl jsem na tuto skutečnost záhy upozorněn rozesmátým havajským policistou, který, poté co nás zastavil tím, že na nás, stojíc u své motorky u krajnice ukázal autoritativně prstem, mi jako dobrý fór ukázal pěknou šedesátdvojku na laserovém měřícím zařízení. Vyměřených 140 dolarů pokuty mi už tak veselých nepřišlo, ale co se dá dělat, za zážitky se platí a být pokutován „originál americkým polišem na Harleyi“ je, alespoň poprvé, do určité míry „zážitek z cest“ :-)

Zajímavostí, kterou jsme na Waimanalo pláži pozorovali byly „beach weddings“. Ženich s nevěstou, pravděpodobně pod dojmem plážové jakoby-romantiky, se rozhodli říci si své „ano“ pod otevřeným nebem, v písku pláže. Obřad samozřejmě zahrnoval kompletní suitu svatebčanů, brodících se v šatech a oblecích pískem. Shodli jsme se se Šárkou na tom, že ač je Waimanalo Bay krásné místo, je lepší ho navštěvovat v plavkách, než si držet sukně a závoj v čerstvé bríze, vanoucí od moře, či se péct v tropickém slunku v obleku.

Večer se nachýlil a s tím i náš odlet. Rozloučili jsme se s Waimanalo a mořem a vyrazili na poslední kus cesty. Benzín nám nakonec naštěstí na letiště i přes padesátikilometrovou zajížďku vystačil, takže již kolem osmé jsme vraceli auto a šli se odbavit. Poslední záchvěvy mé dnešní špatné aury se projevily tehdy, když mi při nástupu do minibusu, dopravujícího nás na terminál, upadla rukojeť od kufru, čímž jsem pobavenému auditoriu spolucestujících sehrál a razancí shakespearovské komedie místo „šup s kufrem do autobusu“ povedenou scénku „šup s kufrem pod autobus“. Vyrobit kloub rukojeti velkého kufru z tenkého plastu mohou opravdu jen čínští koumáci... S kufry následovala ještě menší klasická scénka u odbavení, kdy jsme měli každý o 2 kg nadváhu a byli jsme nuceni operativně přendat věci z kufrů jinam. Následovalo tedy obvyklé zabrání půlky plochy terminálu Delta našimi roztahanými kufry a věcmi. Jelikož jsme měli každý jen jeden kufr a povolené jsou dva, z naší plážové tašky, kterou jsme chtěli na letišti vyhodit, jsme vytvořili naprosto pekelný balík s přebytečnými věcmi, omotaný černou izolačkou, který jsme odbavili jako druhé zavazadlo. Překvapivě, ač vypadající zcela jasně jako bomba, dorazila taška-bomba v pořádku až do Prahy.

Let samotný byl nakonec vcelku v pohodě. Přelety do Los Angeles i do Atlanty jsme prospali téměř bezezbytku, ačkoli jsme byli na cestě do Atlanty atakováni agresivními „sklápěči“, sedícími před námi. Nesnáším, když někdo sedne do letadla a hned si sklopí sedačku co to dá. Rázem má člověk hlavu před ním sedícího téměř v klíně a pidiprostor, který v letadlech je, se smrskne na nulu. Poslední let z Atlanty do Prahy jsme již, jako poslední etapu, celkem v pohodě přežili (naštěstí bez „sklápěčů“) a kolem sobotního poledne jsme se přes Nelahozeves snesli k Praze, abychom přistáli na dráze 24 ruzyňského letiště. Naše dovolená tedy skončila. Zůstaly však krásné vzpomínky, několik hodin videozáznamů a přibližně 1200 fotek, čekajících na přetřídění. O zdlouhavé práci na střihu videa nemluvě. Ale alespoň pak můžeme u přebírání fotek zavzpomínat, jaké to na těch ostrovech uprostřed Pacifiku bylo a u těch nejpovedenějších alespoň v duchu zvolat Aloha!