O naší cestě po zemi protinožců, o poznávání australských hor, pouští, ostrovů i moří. O klokanech, koalách i ptakopyscích. Prostě o všem jakkoliv spojeném s nejmenším kontinentem.
Zanedlouho po vydařené návštěvě nádherných Havajských ostrovů, o nichž pojednávají mé předchozí články, jsme opět poznenáhlu ucítili to naléhavé volání: volání dálek. Začali jsme nenápadně přejíždět “prstem po mapě” a vybírat místo, které by alespoň na čas uspokojilo naší cestovatelskou vášeň. Vzhledem k tomu, že končil říjen a my jsme měli chuť vypravit se za sluncem, volba byla jasná, náš cíl se bude nacházet buď na rovníku, či na jižní polokouli. Během mírně vzrušené diskuse nad různými nezajímavými a profláklými destinacemi jako jako Seychelské souostroví nebo Maritius padl konečně ten správný tip: “a co se letět podívat do Austrálie”?
Po chvíli zvažování různých pro (zajímavá místa, civilizace, příroda, zvířata, moře) a proti (vzdálenost, velikost) jsme usoudili, že Austrálie přeci jen není vůbec špatný nápad a že prosinec strávíme ve společnosti koal, klokanů a ptakopysků :-)
Cesta, které jsme se oba, vzhledem k její délce docela děsili, nakonec proběhla v pohodě. Překvapivě nejúnavnější byla šestihodinová pauza na Londýnském letišti Heathrow. Přiletěli jsme kolem třetí odpoledne a čekali jsme na odlet až do půl desáté večer. Na návštěvu Londýna to nebylo (tu plánujeme po návratu), na posedávání na letišti též ne. Čas se vlekl nekonečně, čekání na letadlo příliš nezpříjemnila ani návštěva místního irského pubu a tak jsme měli večer pocit, jako bychom tu cestu již absolvovali.
Z Londýna do Sydney jsme letěli s britskou společností miliardáře Richarda Bransona, Virgin Atlantic s přestupem v Hongkongu. Letěli jsme krásným Airbusem A340-600, vybaveným však naprosto nepohodlnými, tvrdými sedačkami. Zadní část těla jsme začali cítit snad už po první hodině letu, takže představa dalších dvaceti hodin na takovém "prkně" vypadala děsivě. První, dvanáctihodinový přelet do Hong Kongu jsme však naštěstí, zničení z čekání na Heathrow, skoro celý prospali. Bylo opravdu potěšující usnout s nápisem na displeji "čas do cíle: 11h:40min" a vzbudit se necelé dvě hodiny před přistáním. Na hongkongském supermoderním letišti Chek Lap Kok, vybudovaném na umělém ostrově, jsme se zdrželi jen hodinu (škoda, že jsme už nestihli staré letiště Kai-Tak, znalci ocení :-) a pokračovali přes Jihočínské moře a Filipíny nad kontinent protinožců, abychom se přes Darwin, Queensland a Velké předělové pohoří snesli v docela silných turbulencích na mezinárodní letiště Kingsford-Smith v Sydney.
Do Austrálie se nesmí dovážet žádné potraviny, což hned po příletu kontrolují namátkově celníci se psy. Nu a jeden takový milý beagle neomylně zamířil k Šárčině tašce, aby tam objevil zapomenutý banán. Beagle dostal za odměnu piškot a my červené razítko na celní kartu :-)
V našem hotelu (Sydney Sofitel-Werntworth) mají check-in až ve dvě hodiny odpoledne. Jelikož jsme však přiletěli brzo ráno, měli jsme před sebou v podstatě celý den, který jsme ač docela utahaní z cesty, přesto v rámci možností činorodě využili návštěvou blízkého sydneyského akvária. Sydney Aquarium je kapitola sama pro sebe. Obrovské oceánárium, kdy procházíte desítky metrů (myslím cca 150m) podvodními tunely a nad vámi plují žraloci, manty, želvy a další obyvatelé teplých moří opravdu stojí za to. Bydlíme kousek od sydneyské opery a Harbour Bridge, takže zítra máme program jasný. Jestli tedy bude lépe, dnes pršelo a byla docela zima. Ale snad se to zlepší.
Austrálie, jsme tu! :-)
Fotogalerie:
Článek vyšel původně na mém osobním blogu www.plachy.cz
