Věděli jste, že gondoliéra může dělat jen rodilý Benátčan a jeho povolání se dědí? A víte, proč jsou gondoly tak rychlé a poměrně snadno ovladatelné? A proč Benátčané po staletí každoročně uzavírali magický pakt s mořem?
Den šestý
Je ráno. Čeká nás cesta do města. Vaporetto vyplouvá z Lida v 10:00, linka číslo 1 přes Canal Grande, tentokrát v obráceném pořadí. Vzhůru na památky a nákupy.
Na zastávkách S.Elena, Giardini a Arsenale je vylidněno. Že by turisté ještě spali? Nespali. Všichni se shromáždili na Piazza San Marco a čekají jen na naši loď. Nedočkavě se hrnou dovnitř. Loď se za skřípotu nebezpečně naklání. Japonec s objektivem delší než hvězdářský dalekohled mě narazí na zábradlí. Kolik ještě zastávek? Na Rialtu bychom rádi vystoupili. Nelze. Než se prodereme k výstupu, loď odrazí od břehu. Blíží se Ca´D´Oro. Podaří se nám vystoupit z lodi? Teď. Uff, jsme venku. Rychle pryč od Canalu Grande.
Propleteme se úzkou uličkou a vcházíme na bulvár Strada Nuova, širokou ulici lemovanou jedním obchodem za druhým. Vitríny jsou plné lesklých barevných věcí od užitkového muránského skla – sklenek a skleniček, váz a váziček, misek a mističek, lamp a lampiček všech tvarů a barev přes bohatě zdobené křišťálové lustry a benátská zrcadla. A pak je tu jemná benátská krajka v podobě ubrusů, deček a límečků, pestrobarevné pásky, rukavice, kabelky a boty z nejjemnější kůže…Až oči přecházejí. Neboť toto město je určeno zraku a oko je zde hlavním smyslovým orgánem. Brodský měl pravdu. Vidět a být viděn. A tak člověk zdivočele útočí na obchody narvané lesklými barevnými věcmi, aby se sám vyšperkoval a mohl se vzhlížet ve vodních zrcadlech, které jsou nastraženy všude kolem. Aby mohl konkurovat tomuto městu. Nebo alespoň být mu rovnocenným partnerem.
Zaplouvám do prvního obchodu, abych po necelé půlhodině vyplula obtěžkána úlovky nevídaných krás – jedna tunika akvamarínové barvy, jedna tunika korálové barvy s třpytkami na ramenou, jedny šaty růženínové barvy s třpytkami na kapsičce. Další obchod. Další lapačka na nebohé turisty. Další kořist – jeden síťovaný svetr v barvě smaragdu, jeden v barvě safíru, jedny šaty lemované krajkou z mořské pěny. Vše evokuje moře a blahobyt tohoto města. Ale budu to moci nosit i v Praze? Jistě, vezmu si tak kus moře s sebou a rozleju ho třeba ve Vodičkově ulici, modrá a bílá tam půjdou báječně k dlažební kostce.
Zcela vyčerpáni se vydáváme směrem k bazilice sv. Marka, toužíce po trochu duchovna a vnitřního klidu. Její blízkost signalizují houstnoucí davy turistů. A taky Ponte dei Sospisi (Most vzdechů) – bájný most, který spojuje Dóžecí palác s Prigioni nuove (Novou věznicí).
V asi 8m širokém kanálu Rio di Palazzo pod ním se prohánějí gondoly jak černí mustangové. Svou černou barvu mají od 16.století a díky tradiční ruční výrobě, která zůstala zachována dodnes, se jich postaví pouze 6-10 kusů ročně. Věděli jste, že gondoliéra může dělat jen rodilý Benátčan a jeho povolání se dědí? A víte, proč jsou gondoly tak rychlé a poměrně snadno ovladatelné? Je to prý tím, že strana, na níž stojí gondoliér, je o něco kratší a loď má tak mírně vrtulovitý tvar, což umožňuje snadnější ovládání.
Pokud se člověku podaří proklestit si cestu přes Náměstí sv. Marka lesem turistů, stane tváří v tvář před průčelím baziliky sv. Marka a pohled na ni ho doslova srazí na kolena. Kostel pod pěti byzantskými kopulemi na půdoryse rovnoramenného řeckého kříže reprezentuje spojení Východu se Západem. Dominantou průčelí je oblouk, na jehož vrcholu stojí socha sv. Marka, žehnající svému městu a andělé se zlatými křídly, kteří k němu stoupají vzhůru. Modré pole mezi nimi vyplňuje okřídlený lev s knihou – emblém sv. Marka, taktéž ve zlatě. Pod ním pak čtyřspřeží antických koní z bronzu, přivezených jako válečná kořist z Konstantinopole, stejně jako vstupní bronzová vrata.
Tato bronzová brána otvírá cestu do nejduchovnějšího chrámu světa – 8000 m2 zlacené mozaikové klenby a podlahy ze vzácného mramoru s množstvím symbolů člověku vyrazí dech. Stojí tu, bez dechu a hlesu a jen zírá úžasem. Pod středovou kopulí se otvírá kněžiště s hlavním oltářem, kde pod baldachýnem podpíraným čtyřmi alabastrovými sloupy září Pala d´Oro (Zlatá deska) – legendární šperk Benátek, malý přenosný oltář z ryzího zlata, posetý několika sty perel, granátů, safírů, smaragdů, ametystů a rubínů. Tento klenot je však dnes přístupný už jen jako muzejní objekt.
Přecházím k postrannímu oltáři s Madonou v Zenově kapli. Kolem hoří desítky svící, které zapálili poutníci prosící o požehnání. Usedám do lavice a přemýšlím, zda také jednu zapálit. Ale než se rozmyslím, přichází zřízenec s majzlíkem a začne odsekávat nedohořelé svíce a zhášet hořící. Ještě, že jsem žádnou nezapálila. Měla bych pocit, že někdo sfoukl mé prosby. Takhle vypadá duchovno v chrámu světa? Tohle že je setkání s Bohem? A pak vzpomenu na slova z předprázdninové mše, že Boha nemůžeme potkat v kostele víc než jinde, protože je všude a všude je ho stejně a my nemůžeme potkat někoho, kdo je všude a pořád s námi. A tak ani v tomhle kostele nikdo nemůže sfouknout prosby prosících, ani kdyby odsekal tisíce svící. A to mě uklidňuje.
Zpáteční cestu absolvujeme po stopách dóžete, který každoročně v den Nanebevzetí Páně vyplouval od Dóžecího paláce se svou lodí Bucintoro, aby se symbolicky zasnoubil s mořem. Podle pověsti u pobřeží Lida hodil do vody zlatý prsten se slovy: „Desponsamus te mare, in signum veri perpetuique domini.“ (Zasnubuji se s tebou, moře, na znamení opravdového a věčného panství.) Tímto svatebním obřadem Benátčané uzavírali magický pakt s mořem, který byl každý rok obnovován na znamení trvalé vlády Benátek nad Jaderským mořem.
