Bylo to tu a je to tu zas. Plískanice. Déšť. Vítr. Zima. Tma. Teplý svršek přes sebe člověk vždycky nějaký přetáhne, ale jak se obout do sloty? Ve městě! Má člověk dbát na trendy a ničit si obuv nebo jsou ve městě gumáky povoleny?
Do nedávna jsem se touhle otázkou vůbec nezaobírala, můj botník obsahuje holínky coby povinnou výbavu do deště, ale onehdy se mi v tramvaji přihodilo, že přítomnost mých holínek iritovala.
To ráno lilo jak z konve a proudy deště bičovaly chodník a na okrajích vozovky se slévaly v malé potůčky a potoky. Co si obuju? Lodičky mi doslova poplují silnicí a kotníkové boty se za chvíli nasáknou jak houba, o teniskách ani nemluvě. Holínky, bleskne mi hlavou, jedině holínky. Natáhnu své oranžovo-bílé gumáky a vyrážím. V metru potkávám více holínkářů a beru je jako samozřejmost. Tedy až do onoho dne.
V práci jsem se samozřejmě přezula, přeci jen gumová bota celý den na noze vykoná své. Odpoledne přestalo pršet a holínky jsem nechtěla nechat v práci – co kdyby zítra ráno pršelo zas? A tak jsem do nich vklouzla a vyrazila něco pokoupit na Námětí Republiky a odtud pak tramvají domů do Dejvic. V tramvaji seděla postarší dáma, častující svými moudry okolní cestující. Nevím, čím jsem si zasloužila její plnou pozornost, zřejmě holínky v tramvaji ten den ještě neviděla. „To je úroveň, v gumákách do Prahy! To jsou boty na pole!“ Nereagovala jsem. Její zájem však neutuchal. Pán stojící nad ní ji vlídně oslovil: „Paní, nekřičte tu na celou tramvaj, jsou tu lidi.“ Paní se na něj osopila: „To nepatří vám, tak se nestarejte!“ Já vím, komu to patří“, ohradil se pán, „a znovu říkám, ať tu nekřičíte.“ Paní na to: „To jsem ještě neviděla, člověk už nemůže říct ani svůj názor! Takový boty by měli fasovat bezdomovci! To je úroveň!“ Pán ji uzemnil: „Vy jste asi ještě nefasovala, viďte?!“ Na další stanici paní vztekle vystoupila, soustředíce se na novou oběť – paní s kočárkem a křičící dítě. Chudák. Ale já cítila v tu chvíli především vděk a závan lidství a solidarity. Tady už nešlo o holínky a módní trendy. Když se cizí člověk zastane cizího člověka, není to s námi ještě tak špatné.
Po téhle události jsem si chtěla koupit nové holínky, nějaké decentnější, méně holínkovaté, více kotníčkovaté, které by tolik nevybočovaly ze standardu a nedráždily, ale skončila jsem zase u klasických vysokých holínek s růžovou podrážkou a říkám všem nenechavcům a holínkovým kritikům a rejpalům – tůdle, až naprší a uschne!:)
