Setkání v parku

Napsat tuhle povídku mne napadlo při mých fotografických toulkách.

Sluneční paprsky se nesměle prodíraly korunami stromů a pozlacovaly padající listí se stromů, které se pozvolna snášelo k zemi. Park v ranním oparu vyhlížel zvláštně. Zdeněk si byl plně vědom té nezvyklé atmosféry a s fotoaparátem spěchal do parku. Jeho koníčkem bylo fotografování. Někdy si připadal jako lovec, čekající na svou kořist, která v jeho případě byla výjevového charakteru. 
  Zastavil se uprostřed cesty a zadíval se na opar, co se jako závoj rozprostřel nad vším. A jím se jakoby harmonicky  snášely jednotlivé listy. Přiložil hledáček fotoaparátu k pravému oku, chvíli vyčkával a pak stiskl spoušť. 
  Pomalu šel dále a začalo se mu zdát, že hluk přicházející z přilehlé ulice se pozvolna vzdaluje. Stále více se ho zmocňovala poklidná atmosféra parku, který mu připadal jako ostrůvek klidu uprostřed rozbouřeného moře.
  K jeho sluchu náhle dolehla tklivá melodie houslí. V první chvíli si myslel, že se mu to zdá. Zbystřil proto pozornost a zaposlouchal. Znějící melodie byla zvláštní a podbízela se. Zrakem přehlédl stromy, co se rýsovaly v mlhavém oparu a poté došel až k místu, kde se sbíhaly dvě cesty. Uprostřed nich stál muž v černém obleku, klobouku a tmavých brýlích, osvětlený několika slunečními paprsky. Užasle se na něho zadíval. Jeho přítomnost zde ho překvapila. Hleděl na houslistu, přičemž melodie linoucí se z houslí se ho zcela zmocnila. Zároveň ze stromů začalo padat listí a jemu se zdálo, že se kolem hrajícího muže roztančilo. Několikrát stiskl spoušť fotoaparátu a poté k houslistovi přistoupil blíže.
„Dobrý den. Proč tady tak po ránu hrajete?“ zeptal se.
„Nelíbí se vám ta melodie?“ otázal se on.
„To nikoliv. Je nádherná. Jen mě překvapuje tady Vaše přítomnost.“
„Jsem teď tady, pak zase jinde.“
„Jak tomu mám rozumět?“
„Jak chcete. Vy jste taky nestálý.“
„Vy mě znáte?“
„Možná. Osud si člověk sám nevybírá.“
„Osud? Jak to myslíte?“
„Co je dáno, to je dáno. Máte svého koníčka a ten vás bude provázet po celý život. Osud vám ho nadělil do vínku.“
„Je mi jasný, že vám došlo, co mám za koníčka, když tu takhle po ránu chodím s  foťákem."
„Nedošlo. Já to vím. Že jste tu dnes fotografoval, není náhoda. Osud vám to umožnil. Jako třeba ten muž, co teď spěchá támhle na tramvaj, tak tomu se dnešek stane osudným. A nikdo to nezmění. Co je dáno,  to je dáno.“
Zdeněk se zadíval na spěchajícího muže parkem a pak se chtěl rychle na něco zeptat, ale k jeho překvapení houslista vedle něho nestál. Byl pryč. Jako by  se propadl do země.
„Přeci tak rychle nemohl odejít!“ pomyslel si a rozhlížel se do všech stran. Náhle se ozvalo kvílení brzd automobilu. Doběhl rychle na okraj parku a spatřil onoho muže, co před chvíli spěchal, ležet bezvládně na ulici před autem.
  Byl zděšen. Viděl, jak se k místu nehody sbíhají lidé. Muž byl však již mrtev. Opět se ozvala houslová melodie, která zněla velmi smutně. Vešel zpátky do parku, ale houslistu nikde neviděl a melodie se začala vzdalovat, až zcela ztichla.
  Uplynulo čtrnáct dní a Zdeněk vystavoval své fotografie na výstavě amatérských fotografů a zúčastnil se vyhlašování výsledků o nejlepší fotografii. K jeho překvapení zvítězila ta jeho, na níž zachytil onoho tajemného houslistu v parku. Když šel pro hlavní cenu,  zaslechl opět tklivou houslovou melodii, kterou poprvé uslyšel v parku. Přehlédl rychle zrakem všechny přítomné. Nikoho s houslemi však neviděl a melodie náhle ustala. A to byl začátek jeho umělecké dráhy. Začal věřit na osud.