Určitě jste zažili rána, která byla všelijaká. Já si vzpomínám na mnoho rán a o jednom je tenhle článek.
4:30-Probouzím se a rozespale hledím na zelená čísla budíku, který stojí na stolku. Mám pocit, že mám vlasy všude možně, jen ne na hlavě. První pokus o vylezení z postele je neúspěšný, protože se na poslední chvíli vrhám zpět na polštář. Na podruhé jsem úspěšnější, ale záhy zjišťuji, že se nacházím vleže vedle postele. Zanedlouho vrávoravě a zívavě vstupuji do pokoje, v němž rozsvěcuji. Náhlý příval světla mne šokuje a já padám na gauč, z něhož se přemisťuji na koberec. Dvakrát se praštím hlavou o spodek stolu, než se mi podaří vstát.
„Nazdááár klucííí! Přeji vám dobré ráno!" řeknu pískomilům, kteří panáčkují v kleci.
„Zase jste udělali bordel! Kdo to má po vás pořád uklízet!" pronesl jsem vzápětí rozčíleně při pohledu na vyházené piliny pod stolkem. Otevírám tedy dvířka v kuchyňské lince, za nimiž je smetáček s lopatkou. K mému překvapení mi však ony zůstávají v ruce.
„No to bych do toho kop!" vyhrknu a nevěřícně hledím na dvířka. Chvíli s nimi zmateně chodím sem a tam, přičemž střídavě nadávám pískomilům i dvířkům. Rozespalost mne už definitivně přešla, a tak se pouštím do opravářské akce. Ta je úspěšná, i když při ní několikrát honím šroubečky po dlaždičkách a spodní část dvířek mi dvakrát spadne na palec.
5:20-Snídám a vůbec se mi nechce do práce, protože se děsím toho, co mě tam zase čeká. Zároveň zjišťuji, že se mi třese pravá ruka, v níž držím hrnek s čajem. Chvíli hledím na rozbouřený čaj v hrnku a pokládám jej na stůl. Ruka se mi třese dál a já na ní užasle hledím.
„Hrome, co to mám za třesavku? To mám asi zase nervy na pochodu. A to ještě nejsem v práci," řekl jsem si. Zanedlouho běhám po bytě a hledám mobil, klíče a peněženku. Je až neuvěřitelné, že tyhle věci málokdy najdu na jednom místě. Pak si obleču uniformu a stává se ze mne na mnoho hodin pošťák.
5:40-Na zastávku přijíždí autobus, v němž jsou k vidění zachmuřené a rozespalé tváře lidí, kteří jako já s nenadšením směřují do práce. A tak tedy se svým výrazem v obličeji mezi ně okamžitě zapadám. Za několik minut vystupuji na zastávce, abych přestoupil do dalšího autobusu plného negativně se tvářících cestujících. K mému zděšení spatřuji na jedné sedačce směnovou vedoucí.
„Krucinál! Tu jsem zrovna potkat nechtěl!" pomyslel jsem si a s předstíraným úsměvem si k ní přisedám. Jak jsem předpokládal, tak ona okamžitě spustila, že dnešek bude stát v práci za hov… A že někteří asi do práce schválně nepřijdou, což znamená, že mi reálně hrozí rozvážení zásilek na dvou rajónech. Má nálada ještě více klesla pod bod mrazu a díky katastrofickým řečem vedoucí jsem měl sto chutí z autobusu vystoupit a utéci domu. Vystupuji však až na zastávce, co je nedaleko pošty, k jejíž budově záhy kráčím. Směnová vedoucí přitom neustále opakovala své negativní prognózy a já jsem litoval, že nemám po ruce roubík.
6:10-Vcházím na halu, na které je už několik pošťáků. Někteří se tváří naštvaně a tu a tam slyším: „Je to v prd..!"
Tuším, že do hodiny bude halou znít velmi sprostá slova, výkřiky a nadávky. Spatřuji, že zásilky jezdí po pohyblivých pásech, což znamená, že se ještě třídí. Se zachmuřeným obličejem zanedlouho dojdu na své pracoviště. To je zavaleno obrovským počtem balíků. Na stále zvětšující se hromadu zásilek upřeně hledím a mám snahu jí hypnotizováním zmenšit. To se mi samozřejmě nepodaří, a tak vypouštím z úst první sprosté slovo, které nebude zdaleka posledním.
„Jaba, jaba dúúú!" uslyším náhle výkřik, který patří kolegovi, jenž sedí u vedlejšího pásu.
„Ahoj. Co tady tak brzo děláš?" ptám se překvapeně, jelikož on byl známý svými pozdními příchody.
„Podařilo se mi dneska přijít dřív," vysoukal ze sebe s úsměvem a já jsem hned poznal, že má tzv. vypito.
„No nazdar. Ty si zase bumbal."
„A taky tancoval!" vyhrkl.
„To radši nechoď na voči vedoucímu."
„Ten tam byl se mnou. A ten dneska určitě do práce nepřijde."
„A kdo tam ještě byl?"
Když vyjmenoval několik dalších kolegů, tak mi hned bylo jasné, že většina z nich asi nedorazí nebo přijde ve stavu, který by mohl aktivovat měřiče alkoholu.
6:30-Jsem obklopen ohromným počtem zásilek všech možných velikostí a tvarů. Placaté balíky od jedné firmy stavím na sebe a zanedlouho stojím u velkého zásilkového komínu.
„Stavíš šikmou věž?" zeptal se mne rozesmátý kolega, který intenzivně kafoval.
„No, mám takový pocit, že ano," řekl jsem a zoufale držím na sebe poskládané zásilky, co mají tendenci se přemístit na podlahu. Na ní se záhy ocitají a já zase na nich. Kolega se směje na celé kolo a já se držím za hlavu, na kterou mi spadl jeden balík.
6:50-Směnová vedoucí běhá s vytřeštěnýma očima po hale, protože se dozvěděla o nočním tahu několika pošťáků. A jelikož hlavní vedoucí není přítomen, tak má tzv. hlavu v pejru. Brzo naprosto propadá panice a záhy jejím přičiněním vzniká zmatek, jenž zanedlouho vyúsťuje v chaos. Což bylo pro ni typické vždycky, když měla na starost chod pošty.
7:00-Halou se rozléhá pestrá směsice hluku a zároveň jsou k vidění pobíhající postavy mezi pásy, na kterých se nacházejí hromady zásilek. Hledím na ten poštovní mumraj a přemýšlím, že by tohle stálo za zfilmování. Pouštět to pak zrychleně, tak by to působilo dost groteskně. Ze zamyšlení mne vytrhává hlas směnové vedoucí. Ta s vyděšeným výrazem v obličeji a s vytřeštěnýma očima, které jí skoro prorazily skla brýlí, mi oznamuje, že budu muset vzít také nějaké balíky z jiného rajonu.
„Musíme jen umřít!" vyhrkl stále kafující kolega a ona jen zkoprněle otevřela ústa, zamžikala očima, načež odkráčela pryč. Znechuceně tedy kráčím k pásu, abych z hromady zásilek vybral nějaké balíky. Přitom spatřuji na židli u stolku spící postavu, v níž poznávám staršího pána z noční směny. Je neuvěřitelné, že dokáže spát v takovém rambajzu, co panuje na hale. Za okamžik se u mne objevuje kolega, co pojede se mnou. Je notně zděšen, jelikož potkal už zcela totálně vyděšenou směnovou vedoucí.
„Klid, to zvládneme," uklidňuji ho, zatímco venku krásně svítá a na poště začíná panovat typický ranní chaos.
KONEC
