Doručování podlouhlé a těžké zásilky nemusí být jednoduché. O tom jsem se jednoho dne přesvědčil.
Když jsem vytahoval podlouhlý balík z úložního prostoru dodávky, tak jsem neměl vůbec tušení, co se všechno stane.
„Já na tebe budu čekat vo něco dál v týhle ulici. Je tady spousta zásilek k doručení!" sdělil mi kolega a odjel s poštovním vozem. A já jsem zůstal stát s kolmo stojící zásilkou na tramvajových kolejích, přičemž mi neunikla ta skutečnost, že se přibližuje tramvaj. Její řidič byl asi dost překvapený, když uviděl na kolejích postavu v modré uniformě, která vrávorala s podlouhlým balíkem na rameni.
Za vrávorání dopředu a dozadu jsem došel k chodníku a měl jsem snahu se protáhnout mezi dvěma zaparkovanými automobily. Moje snažení dopadlo nedobrovolným přemístěním se na povrch vozovky, přičemž se podlouhlá zásilka ocitla na mně. A tak jsem skoro po čtyřech dolezl na chodník k úžasu několika kolemjdoucích. Následně jsem počal táhnout balík ke vchodu, v němž sídlila firma, pro kterou byla zásilka určena.
Balík jsem zanedlouho opřel o dveře a než se mi podařilo stisknout zvonek, tak se ozvalo zavrzání dveří, načež následovala tlumená rána. Letmý pohled mi prozradil, že se jedna část dveří otevřela a podlouhlá zásilka dopadla na dlaždičky chodby. Současně k mému sluchu dolehl výkřik jakési ženy. Ta se zřejmě dost lekla, když jí málem zasáhl balík. Hned jsem se jí omlouval a zároveň jsem se rychle i se zásilkou vzdaloval chodbou k výtahu, přičemž naštvaná žena něco pořád křičela.
Věděl jsem, v kterém patře firma sídlí, a tak jsem si přivolal výtah. Když přijela kabina výtahu, tak pro mne nastalo rvaní podlouhlého balíku do jejího vnitřku. Až na poněkolikáté se mi to podařilo, načež mi neunikla ta skutečnost, že budu mít problém se do kabiny také vejít. Po nasoukání se do výtahu jsem zjistil, že se nacházím na opačné straně, než jsou tlačítka. Ač jsem natahoval ruce sebevíce, tak se mi nepodařilo tlačítek dotknout. Výtahové dveře se mezitím zavřely a já jsem zůstal zaklíněný v rohu kabiny za zásilkou a s protaženým výrazem v obličeji. Pokud by v kabině byla kamera, tak by zachytila pošťáka, který se zoufale snaží přemístit z jednoho rohu do druhého. To se mi nakonec podařilo. A když se kabina rozjela, tak jsem se nacházel ve zvláštní sedolehové poloze. Zanedlouho se otevřely výtahové dveře v tom patře, kde sídlila firma, ale mým problémem bylo, že jsem nedokázal vylézt z kabiny. A když jsem se částečně dostal z ní, tak se dveře zavřely a já jsem zůstal uváznutý s polovinou těla na chodbě a druhou v kabině. Po velkém snažení jsem se konečně zcela vysoukal po čtyřech, načež nastalo vytahování zpříčeného balíku. To však skončilo mým pádem na povrch chodby se zásilkou v náručí. Zároveň jsem na nose pocítil tvrdost balíku a měl jsem obavu, aby nezačal vypadat jako nos boxera.
Po chvíli jsem zásilku dotáhnul chodbou ke dveřím, kde sídlila firma, a začal jsem zvonit. Byl jsem však překvapen, že se neozval bzučák otevírání dveří. Poté mi do očí padla cedule s nápisem, že se firma odstěhovala na jinou adresu. V tu chvíli jsem nahlas vykřikl sprosté slovo začínající na písmeno P a počal jsem střídavě bušit do zásilky i do dveří. Naštvaný na nejvyšší možnou míru jsem zanedlouho za nadávání táhnul podlouhlý balík po schodištích do přízemí.
Když jsem vyšel na ulici, tak jsem měl pocit, že začnou ze mne létat blesky. Poštovní vůz jsem nikde na ulici nespatřil, což mělo za následek, že jsem začal vidět rudě. Ulice byla dlouhá, svažovala se z kopce a mně došlo, že kolega s dodávkou bude určitě někde na jejím konci dole. A tak jsem si to namířil na zastávku tramvaje, do níž zrovna vjížděla tramvaj. Mé nastoupení se zásilkou vyvolalo ve voze menší rozruch. Ignoroval jsem užaslé výrazy cestujících a brzo jsem uviděl poštovní vůz. To už tramvaj vjela do zastávky, a tak záhy z elektriky nevyletěl čert, ale pošťák s podlouhlým balíkem. Kolega na mne zkoprněle hleděl a já jsem začal nadávat ostošest, že kolemjdoucí nevěřili vlastním uším.
