Perný den

Určitě jste také ve svých zaměstnáních zažili hektické dny. Já jsem takových dnů na poště zažil mnoho. A zvláště jeden byl velmi perný.

To ráno jsem kráčel k poště s obrovskou nechutí v předtuše, že tenhle den bude šílený. Věděl jsem totiž, že pojedu rajón, který je už několik dní ucpaný zásilkami. Se zachmuřeným výrazem obličeje jsem došel před vchod poštovní budovy a na mysl mi přišel celkem výstižný text jisté písničky:
„Tenhle barák na vodstřel
a na tvý tváři pár let starý vrásky
tenhle barák na vodstřel,
kde ze zdí čiší vyklizenej chlad
tenhle barák na odstřel…“
Zároveň mne napadlo, že bych si mohl zahrát na zápošťáka, což je obdoba záškoláka. Nutkání se otočit a zmizet nepřevládlo, a tak jsem vstoupil dveřmi do budovy. Muži z ostrahy k mému překvapení neseděli laxně ve vrátnici a nesledovali televizi, jak mívali ve zvyku, ale byli dosti aktivní. Těm co odházeli, prohledávali tašky a kontrolovali jim průkazky. Bylo mi jasné, že na poště došlo k nějaké krádeži a tohle je opožděná reakce ostrahy. Za pár dnů však bude zase vše při starém a přes vrátnici jim pak klidně může projít slon.
  Zanedlouho jsem kráčel chodbou a ke sluchu mi doléhaly nadávky s výkřiky, které se ozývaly z haly. Vzápětí se objevil jeden z mých kolegů a hned mi řekl: „Ani sem nechoď! Dneska je to šílený!"
„Jako tradičně, že," vysoukal jsem ze sebe. Za chvíli jsem vstoupil na halu, na níž jsem zůstal stát s otevřenými ústy a vytřeštěnýma očima. Zásilky všech velikostí byly prostě všude, a kdyby se nacházely i připíchnuté na stropě, tak bych se ani trochu nedivil.
„Dneska je to nářez! A to určitě někteří nepřijdou!" sdělil mi opět kolega, jenž měl na mysli některé pošťáky, co se opakovaně tzv."házeli marod."
  Po příchodu na mé pracoviště se mi naskytl pohled na takové ohromné množství balíků, že jsem zůstal dlouho zkoprněle zírat neschopen jakéhokoliv pohybu.
„Tak to je konečnáááááááááááá!!" vykřiknul jsem z plných plic oblíbenou hlášku pošťáků, načež podobně vykřikli i někteří kolegové. A tahle hláška v to ráno byla slyšet ještě mnohokráte.
 Měl jsem snahu zásilky nějak přehledně roztřídit, ale díky obrovskému počtu to prostě nešlo. Odhadoval jsem, že jich je takových 250-300 a to nebyl ještě konečný počet. Asi mně hned po ránu"hráblo", jelikož jsem si začal prozpěvovat upravenou verzi jedné známé písničky.
„Skončil jsem na poště, jasná zpráva,
proč o ty zásilky zakopávám,
projít abych se poštou bál,
kam se kouknu, nějakou zásilku mám."
 Když dorazil můj kolega, s nímž jsem měl ten den doručovat, tak se mu protočily v očích panenky takovým způsobem, že se mu málem zakutálely. Na hale mezitím nastala atmosféra naštvanosti. Tu a tam proběhnul halou směrem k vedoucím do kanceláře naštvaný pošťák s dlouhou vlající plachtou sjetiny, na níž byl počet zásilek. V kanceláři se pak ozval křik a vedoucí v to ráno zažili seřváni na entou. I já jsem si v oné místnosti zakřičel a byl jsem hodně zvědavý, kolik balíků bude na mé sjetině. Odhadoval jsem, že to bude rekordní počet. A opravdu byl. Zásilek na sjetině bylo přes 400 a mně se zatmělo festově před očima. Na doručování takového množství balíků bychom potřebovali být v práci nejméně 48 hodin nonstop. Jako v mrákotách jsem pozvolna kráčel halou a táhnul jsem za sebou po podlaze sjetinu. V tu chvíli jsem nevnímal křik na hale ani kolem mne procházející kolegy. Totálně naštvaný jsem došel na své pracoviště a zadíval jsem se pohledem vraha na zásilky. V ten moment jsem měl sto chutí začít do balíků kopat nebo si zahrát na poštovního pyromana.
„To je v prd…!“ ozval se výkřik mého kolegy, který přivážel další zásilky.
„To je! Nestihneme ani večerníček," pronesl jsem s křečovitým úsměvem.
„A večerní zprávy taky ne," zkonstatoval kolega.
S humorem jde prostě všechno lépe. A v ten den jej bylo potřeba opravdu vrchovatě.

 Při nakládání zásilek do útrob dodávky jsem začal přemýšlet, jak jí nafouknout, jelikož mi bylo nad slunce jasnější, že všechny balíky prostě do úložního prostoru nenarveme. Měli jsme snahu naložit hlavně ty zásilky, které byly na poště už několik dní, a pro něž měl platit slogan: Dnes podáte, zítra dodáme. Pro ně však spíše platilo: Před několika dny jste je podali, my je ještě nedodali.
 Bylo zajímavé sledovat jednotlivé pošťáky, jak se chovají s výhledem na mnohahodinovou pracovní dobu, jejíž konec se bude pozdních večerních hodin dotýkat. Někteří si zpívali, vykřikovali nebo vydávali nepopsatelné zvuky. Jiní viditelně rezignovali a neměli sílu se rozčilovat. Našli se i tací, kterým tzv."bouchly saze." Z nich skoro sršely blesky a nebylo radno jim cokoliv ironického říkat. Tu a tam si někteří vybili vztek na čemkoliv, co bylo po ruce. Někdy to odnesla papírová sjetina, balíky, hrneček a jistý pošťák se dokonce vyřádil na nástěnce, co byla přímo před kanceláří vedoucích. Ti v ní seděli zaražený jako ty skoby a ani nedutali. Že opravdu některým tečou extremně nervy, bylo vidět na dvou pošťácích, co se na hale servali kvůli razítku. Do toho se halou ozývala pestrá směsice výkřiků, vytí i jiných zvuků, což vytvářelo zvláštní zvukovou kulisu, která se nedala k ničemu přirovnat. Zároveň bylo slyšet i takovéhle extremně ironické hlášky:
„Tak dneska ve tři na poště!"
„Hlavně doručujte poctivě!"
„Přesčasy nám pošta určitě zaplatí!"
  Poštovní vůz při nakládání balíků začal postupně klesat pod jejich tíhou. A za čas byl jimi totálně napěchovaný od začátku do konce úložního prostoru až po střechu. Vůbec jsem si nedokázal představit, jak budeme jednotlivé zásilky při doručování vytahovat a hledat je. A protože jsem chtěl odvést v ten den co nejvíce balíků, tak jsem rozměrově menší zásilky začal dávat do kabiny, pod sedačky, za ně i na podlahu před ně. Kontroloři z ředitelství by asi měli problémy tohle vydýchat, kdyby to viděli.
„Chtělo by to ještě přívěs," zkonstatoval kolega.
„Ale ten pošta nevede. Tak tu holt spousta balíků zůstane na zejtra. Většinu jsme jich naložili," mínil jsem.
  Zanedlouho se objevili vedoucí, kteří si kupodivu dodali odvahu vstoupit na halu. Jejich plíživá chůze a ztuhlé výrazy obličejů naznačovaly, jakou mají náladu. Záhy se někteří pošťáci rozkřikli a vedoucí brzo zapadli do své kanceláře, jak vojáci do krytu.
 Za čas jsme vyjeli doručovat se skoro ve švech praskajícím poštovním vozem, s vědomím, že přijedeme za tmy. Doručování v ten den se dalo označit jediným slovem-šílené. Adresáti nám mnohdy oprávněně vynadali, že ta zásilka, co jim neseme, měla být už u nich před několika dny. Padla i velmi ostrá slova na adresu pošty a skoro všichni se dušovali, že si budou stěžovat. Hledání některých balíků ve vnitřku dodávky se někdy dalo přirovnat k hledání jehly v kupce sena. V našem případě zásilky v hromadě balíků všech tvarů a velikostí. A tak hodiny ubíhaly a ubíhaly, přičemž jsme porušili snad všechny platné předpisy o doručování. Mezitím se kvapem počal blížit večer. A pro nás platilo-Slunce se k obzoru sklání, pošťáci na adresáty zvoní. Tudíž pro nás zanedlouho nastalo večerní doručování na ulicích osvětlených pouličními lampami. Kolony aut naznačovaly, že mnoho lidí jede z práce domů, což pro nás bylo v tu chvíli scifi.
  Na poštu, na níž se ukládaly nedoručené zásilky, jsme dorazili hodinu před jejím uzavřením. Asi za to mohlo trojciferné číslo námi uložených balíků, které způsobilo na oné poště velký poprask. A tak jsme zažili i večerní křik, co se však s tím ranním křikem nedal srovnávat.
 Na poštu, z níž jsme vyjeli doručovat, jsme přijeli v tu dobu, kdy v televizi běžely poslední večerní zprávy. I na ní bylo dost rušno. Někteří pošťáci měli kupodivu ještě sílu nadávat i kopat do balíků. Nějak mi už bylo všechno jedno a dokonce jsem uvažoval, že si najdu na poště klidný kout a přespím na ní. Má cesta domu byla ve znamení polospánku, při němž jsem pravidelně dopadal hlavou na sedačku před sebou. A v jednu chvíli mi neunikla ta skutečnost, že ležím na podlaze autobusu. Po překročení prahu se mi podlomily nohy a já jsem klesl na koberec opíraje se zády o dveře. V hlavě mi hučelo, v žaludku kručelo a já jsem připitoměle koukal do tmavého bytu. Vůbec nechápu, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem vztekle mlátil poštovní bundou o koberec, dupal jsem po ní, sprostě jsem nadával, načež mi na ní podjely nohy a já jsem sebou švihnul na koberec. A tímhle skončil onen perný den.