Z nějakého důvodu jsem měl na jisté poště štěstí na poněkud svérázné kolegy. A o jednom z nich je tenhle článek.
Pan Z. patřil mezi opravdu svérázné postavičky jisté pošty. Díky svému neustálému spěchu si vysloužil přezdívku Spěchálek. Tak trochu připomínal onu postavičku Kvapíka z večerničku Broučci. Jeho příchody na pracoviště patřily mezi nejrychlejší. Mnohdy proběhl kanceláří vedoucích, kde se zapisovaly příchody, tak rychle, že se zapsal tam, kam neměl. A když mu něco vedoucí chtěli, tak za ním sprintovali přes celou halu. Stejně rychle se míhal v kanceláři dispečera, který občas za ním také běžel, když si vzal špatné desky od poštovního vozidla.
Vůbec si nedělal starosti s kontrolou zásilek na doručovací pochůzku. Prostě je počítal a přitom je bez ladu skladu dával do úložního prostoru dodávky. A tak se mnohokráte stalo, že mu jejich počet nevycházel. Tudíž nebylo žádnou zvláštností, že mnohdy hledal nějakou zásilku a sám přesně nevěděl jakou. Někdy pak byl k vidění ve vnitřku dodávky, jak se hrabe mezi balíky, z nichž mnohé vyhazuje za nadávání ven. Při téhle chaotické kontrole-nekontrole se mu mnohdy stalo, že některé zásilky někde na poště zapomněl nebo mu někam zapadly. Pak během doručování je marně hledal po celém úložním prostoru dodávky a někdy mu naštvaně telefonovali vedoucí, že našli na poště jeho balíky.
Jeho svéráznost neznala občas mezí. Jednou nějakým propagačním zásilkám strhal adresní štítky a narval je do popelnice. Bohužel byl přitom viděn jistou osobou, která to zavolala na poštu. A tak byl vedoucíma seřván, když druhý den ráno jako tradičně probíhal kanceláři. Nedělal si z toho hlavu a dále byl svérázný. Bylo úžasné, co všechno při rozvážení zásilek stíhal ještě dělat. Jeho mánií bylo shánění všeho možného, co se dalo použít. A tak jsem se po čase přestal divit, když v dodávce mezi balíky se během pochůzky objevovaly různé věci. Jednou přitáhl z nějakého domu, kde doručoval, podlouhlý květináč s hlínou se slovy, že se mu to hodí do jeho domku. Jindy se zase v dodávce objevil opékač topinek, který někdo vyhodil k popelnicím. Jeho pozornosti neunikla i jistá malá skříňka a také obrovské křeslo. Už si ani nevzpomínám, co všechno za věci do dodávky postupně přitáhnul.
Vrcholem jeho"sběračství" byly věci, které potřeboval ke stavbě svého domku. A tak předmětem jeho pozornosti se staly pytle cementu, cihly, prkna a také zateplovací obklady, co se dávají na domy. Na svém rajonu brzo měl vyhlídnuté domy, kde se něco stavělo a opravovalo. Když do jistých vchodů měl zásilku, tak už kul plán, jak nepozorovaně nějaké pytle a cihly dostat do dodávky. Občas jsem pak viděl, jak po ulici vrávoravým a rychlým krokem jde postava v modré uniformě a něco těžkého nese. Někdy však prostě nešlo nenápadně ony věci odnést. A tak prostě pracovníky, většinou Ukrajince, přemluvil i za pomocí peněž. Jednou jsem byl překvapen, když se mi na ulici naskytl pohled na něho, jak jede po chodníku s kolečkem plným cihel. Za ně zaplatil jistým pracovníkům a ještě pak jednou přivezl plné kolečko.
Legrační bylo, jak pak tyhle věci odvážel domu. Protože bydlel na venkově, tak používal k dopravě dvoudveřové malé vozidlo. Mnohdy od pošty odjíždělo přetížené auto plné pytlů cementů nebo cihel a někdy se stalo, že se vůz vůbec nerozjel, protože jeho předek se díky zatížené zadní části nadzvedl. Samotnou kapitolou bylo to, jak tyhle věci schovával v houštinách v okolí pošty. Ty pak postupně nakládal do svého automobilu a odvážel. Brzo kde kdo na poště věděl, že on si dělá"skladiště" materiálu, který pak postupně odváží. A tu a tam byl překvapen, když mu některé věci z jeho"skladišť" zmizely.
Jeho spěch však měl také za následek, že někdy prostě zapomněl z dodávky vyložit a schovat pytle či cihly. A tak jednou přijel na poštu a při odchodu z ní si vzpomněl, že má v dodávce spoustu cihel. Tudíž se rychle vrátil a co nejnápadnějším způsobem vyjel z pošty směrem k nějakému svému"skladišti." Ale jednoho dne odkráčel spokojeně domu a zapomněl v tom svém věčném spěchu, že v dodávce nechal pytel cementu. A protože vedoucí po večerech kontrolovala zaparkované poštovní vozy, tak na onen pytel přišla. A ráno byl pan Z. nepříjemně překvapen, že na něho vedoucí křičí. O tomhle pošťákovi by se dalo ještě psát dlouho, ale nejenom o něm. Protože svérázných kolegů bylo více, ale o nich zase někdy jindy.
