Když se věší lustr

Jednou jsem účastnil akce - Lustr věší celá rodina.  A tak mne na tohle téma napadlo něco napsat. 

Jakub si začal připadat jako součást nějakého pohyblivého sousoší. Jeho otec stál na posledním stupátku rozkládacích schůdků, zatímco on držel dolní část velkého lustru. Matka zase svírala nepříliš pevné schůdky, přičemž vše komentovala.
„Drž ten lustr hlavně pořádně! A taky přidržuj tu jeho horní část, kterou budu přišroubovávat!“ pronesl naštvaně otec, jemuž už předtím spadl šroubovák na tvář. A to mělo za následek menší škrábanec, který musela zakrýt náplast.
„Budu se snažit, ale už teď mě bolej ruce,“ řekl Jakub.
„A myslíš, že mě ne!?“ vyhrkl otec.
„Tak se nehádejte. Ten lustr hlavně pořádně drž a ty ho co nejrychlejc přišroubuj,“ ozvala se matka.
„To nejde tak rychle přišroubovat, jak si myslíš,“ pronesl otec.
„Už si ho mohl začít přišroubovávat,“ mínila matka.
„Hlavně, aby byl přišroubovanej dřív, než mi upadnou ruce,“ řekl Jakub.
„Tak si to pojďte zkusit vy!“ vysoukal ze sebe podrážděně otec. Poté obouručně pomalu zvedal lustru ke stropu, přičemž se zakymácely schůdky, na kterých stál.
„Zatracený schody! To byl nápad kupovat takovýhle krámy!“ vyhrkl.
„Ale počkej! Vždyť svítí lampička!“ zvolal náhle Jakub.
„Ježišmarja! Von není vypnutej proud v bytě!“ vykřikl otec a na schůdkách se leknutím zapotácel.
„Běž rychle vypnout pojistky!“ řekla matka Jakubovi a ten pohotově slezl ze židle. Přitom však přestal držet lustr.
„Co blbneš!“ zařval otec, kterého tíha lustru táhla prudce dolů, načež matka s Jakubem  chytala otce i s lustrem.
„Pitomče! Málem sem spadnul na hubu a rozbil lustr!“ nadával otec.
„Nekřič! Viděl jsi, že slejzá ze židle. A už ten lustr mohl bejt dávno pověšenej, kdybys nedělal aféru z toho škrábanečku!“ vyhrkla matka.
„Moc nechybělo a taky mi ten šroubovák mohl spadnout do voka!“ láteřil otec. Jakub mezitím doběhl do předsíně a jednu z páček v pojistkách dal dolu.
„Je to fajn. Světla nesvítěj!“ volal, když klapal vypínačem v předsíni i v obývacím pokoji. Poté si opět stoupl na židli a jal se držet lustr.
  Mezitím se venku zatáhla obloha černými mračny, která přihnal silný vítr. A v místnosti náhle zavládlo na tu denní hodinu nezvykle velké přítmí.
„Zatraceně! Je tu tma jako v pytli! Takhle to nepřišroubuju!“ procedil mezi zuby otec.
„Budiž světlo!“ pronesl ironicky Jakub.
„Běž pro baterku! Je v kuchyni. A bacha na kočku!“ řekla matka Jakubovi, který opět slezl ze židle. Vzápětí si on i matka zopakovali chytání lustru a otce, který opět nešetřil nadávkami. Sotva Jakub otevřel dveře do kuchyně, tak se prosmýkla do obýváků jejích černá kočka.
„Sakra! A je tady. Jako bych ti to neříkala!“ vyhrkla matka.
„Drž ty schody pořádně!“ ozval se naštvaně otec.
  Jakub se po chvíli vrátil s baterkou, opět stanul na židli a hned od prvního okamžiku tušil, že držení lustru a zároveň svícení bude velmi náročné.
„Nesviť mi do ucha ale na strop!“ pronesl ostře otec.
„Když ty tam strkáš hlavu,“ řekl otci a přitom mu náhle zašimralo v nose.
„He, he…já kejchnu…!“ vysoukal ze sebe Jakub, přičemž se venku dvojitě zablesklo a současně se ozvalo nadvakrát kýchnutí. Zároveň se pod silným náporem větru otevřely balkónové dveře. A v následujících okamžicích byl slyšet dující vítr, hřmění i trojité výkřiky. Pak se ozvalo několik ran, načež světla blesků ozařovala v obývacím pokoji valnou hromadu. Ta se skládala z lustru, židle, rozkládacích schůdků i tří zmítajících se a nadávajících postav. A na to vše za mňoukání skočila kočka.