Když se na poště točí reportáž

Když má přijet na poštu televizní štáb, tak se vše dává do pořádku, což připomíná styl alá Potěmkin. A taková reportáž vypadá pak normálně. A mne napadlo napsat ztřeštěnou povídku, kdyby došlo k opaku.

Pod sprchou v houpacím křesle seděl vedoucí Robert Stehlík, který vyspával po flámu, a tak nezaregistroval, že se blíží směnová vedoucí Marta Blažková.
„Ježišmarja, Robertééé!“ vyjekla na něho a současně s ním prudce zatřásla, což mělo za následek, že se křeslo rozhoupalo. Vedoucí jen něco zamumlal a dál seděl zhroucený. Blažková se tedy rozhodla radikálně jednat a otočila kohoutkem u sprchy, načež počala prudce na Stehlíka stříkat voda.
„Háááá…co jéééé!“ vyjekl a při prudkém pohybu vypadl z křesla na dlaždičky, na kterých se rozplácl.
„To je strašný! Jak to zase vypadáte! Dneska má přijet televizní štáb, co bude točit reportáž vo naší poště! Jestli vás takhle uviděj, tak to bude váš největší průser!“ vyhrkla na něho směnová vedoucí.
„Nééé! Žádný filmovaní! Já nejsem fotogenickej typ!“
„Vzpamatujte se! A rychle dejte aspoň na voko všechno na poště do pořádku! A kdybyste hledal dispečera, tak ten vobjímá automat na kafe. Já jdu na vrátnici a budu je vyhlížet a zkusím je zdržet!“ pronesla ostře a odkráčela pryč. Vedoucí v promočeném obleku vrávoravě vyšel ze sprch a chodbou došel k automatu na kafe. Vedle něho byl velký květináč, z něhož rostla košatá kytka. A zpoza ní vyčuhovaly nohy, které patřily dispečeru Josefu Novému.
„Josef, vstávej!“ vykřikl na něho Stehlík a uchopil ho za ruce.
„Netahej mě jako kotě!“ vyhrkl dispečer, jenž se vrávoravě postavil. Oba však za okamžik ztratili rovnováhu a dopadli na květináč. Procházejícím zaměstnancům na chodbě se poté naskytl pohled na dvě postavy, jak se zmítají na velkém květináči a také na rozkymácenou kytku. Zanedlouho po podlaze po čtyřech lezl vedoucí i dispečer a oba dva se vzápětí navzájem praštili hlavami.
„Ty máš tvrdou palici!“ pronesl Nový.
„Ty taky!“ zkonstatoval Stehlík.
„Ty brďó, já nám kocovinu jako prase. To bylo včera hustý!“
„A tady to taky bude hustý! Jede sem štáb z televize. Takhle nás tu nesměj najít! A na hale je určitě taky pár vožralejch. Pověřuju tě poštovním bojovým úkolem, dostaň všechny napitý z haly, aby je nikdo neviděl!“
„A co mám jako udělat?“
„Pro mě za mě je třeba vodvez na valníku! Ale prostě je nesměj nafilmovat!“ rozkřikl se vedoucí a oba nejistou rychlou chůzi prošli chodbou na její konec.
    O něco později se Stehlík ve své kanceláři snažil rychle převléci, což se mu moc nedařilo. Až na potřetí si na sebe navlékl správně košili, přičemž zapadl do skříně, z níž po chvíli vylezl s ramínkem v zubech. Poté se pokoušel dostat do kalhot, ale ztratil rovnováhu a vzápětí dopadl na dveře, přičemž loktem vrazil do kliky. To mělo za následek, že nezamčené dveře se prudce otevřely a on se ocitl na chodbě. Na ní se rozplácl a částečně navlečené kalhoty mu sjely z nohou. Rychle se postavil a přitom zkoprněl, protože na začátku chodby šla směnová vedoucí s několika lidmi a jeden z nich měl na rameni kameru, kterou hned na něho zaměřil.
„Dobrý den. Já se vám budu za okamžik věnovat!“ vyhrkl vedoucí a jedním skokem se vrhl do kanceláře. Užaslému televiznímu štábu se poté naskytl pohled, jak po čtyřech vylezl na chodbu a sebral kalhoty, s nimiž zmizel v kanceláři.
„To je vedoucí pošty pan Stehlík?“ zeptala se zkoprněle reportérka.
„Ano. To byl pan Stehlík v plné své kráse,“ vysoukala ze sebe Blažková, o níž pokoušely mdloby.
 Vedoucí pošty Robert Stehlík se začal na chodbě na členy televizního štábu usmívat jako to sluníčko, zatímco směnová vedoucí zapadla v předtuše další ostudy do kanceláře.
„Tak vás tady, paní reportérko s vašimi kolegy vítám. Určitě jste na tuhle poštu zavítali, protože je nejho…ééé, tedy jedna z největších v tomhle městě,“ vysoukal ze sebe vedoucí.
„Ledacos jsme o téhle poště slyšeli,“ sdělila mu reportérka.
„To si dokážu představit, co jste se doslechli,“ řekl a zároveň mu ztuhnul úsměv.
„Třeba o konzumaci alkoholických nápojů v pracovní době.“
„My jsme tady střízlivý, jak zákon káže,“ pronesl rozhodně Stehlík, načež ke svému zděšení spatřil, jak dispečer Josef Nový vstoupil do chodby. A před sebou tlačí valník, na němž leží několik pošťáků.
„Roberte, tak tady vezu, ty vožrali,“ řekl nahlas a to přímo do spuštěné kamery.
„Ty blbče!“ vyjekl vedoucí.
„Co je? Vždyť si chtěl, abych je přivezl na valníku.“
„Ty ses zbláznil!“
„Co to má znamenat, pane vedoucí!?“ zeptala se užasle reportérka.
„Všechno je jinak. My jsme vám jen názorně předvedli, jak to nemá na poště vypadat, ale jak to tady u nás vypa…ééé, prostě všechno tohle je hra. Tak pánové, konec představení a do práce!“ pronesl s křečovitým úsměvem a zatřásl postupně s pošťáky na valníku.
„Voni jsou vopravdu na šrot,“ zkonstatoval dispečer.
„Tady pan Nový ještě stále hraje roli a voni také,“ řekl Stehlík a nakopl dispečera, který skoro plavmo vběhl do své kanceláře. Poté se vší silou opřel o valník a ten vjel na halu, z níž se vzápětí ozvala velká rána.
„Tak to bychom měli. A teď vás zvu na prohlídku haly!“ vyhrkl vedoucí, jemuž zbledla tvář a na čele se mu objevily kapky potu.
  O chvíli později všichni vstoupili na velkou halu, kterou se neslo velké množství všelijakých výkřiků, což lidi z televizního štábu překvapilo.
„Toho nezvyklého hluku si nevšímejte. To si jen někteří pošťáci trénují hlasivky, aby mohli dobře volat do oken na adresáty,“ pravil koktavě vedoucí.
„Oni se tady válejí poškozené zásilky!“ řekla užasle reportérka.
„To jsou vzteky rozšlapa…ééé, tedy ty se poškodily při přepravě a budou co nejdříve spraveny,“ soukal ze sebe Stehlík, o něhož se začaly pokoušet mrákoty. A vzápětí zůstal zkoprněle stát, když se na hale shromáždili zaměstnanci, v čele s jedním, co měl kytaru. A pak počali všichni sborově recitovat.
„My jsme ti pošťáci, co za mizernou mzdu pracují a vedoucí nás buzerují. Přesčasů máme hromady, domů chodíme často za tmy. Ti nahoře na nás kašlou, naše problémy vůbec nechápou. Kdo na poštu nastoupí, ten určitě prohloupí.“
Vedoucí lapal po dechu a vzápětí jeho tvář zbrunátněla vztekem.
„Já vás všechny nakopu do prde…ééé, my totiž připravujeme takovou komediální hru o poště,“ vykřikl, zatímco reportérka i její kolegové stáli zkoprněle s otevřenými ústy dokořán.
„Tak jsem vás, konečně pane vedoucí našel!“ ozval se náhle pošťák, který táhl vozík, na němž byla obří poštovní trumpeta.
„Je fajn, že jste tu všichni. Tak tohle bude zlatý hřeb voslav sta let týhle pošty. Chtěl jste přeci něčím překvapit ty hlavouny z ředitelství, a taky jim trochu vlízt do řitě.“
„Co to melete!“ rozkřikl se Stehlík.
„Když se na tuhle trumpetu zatroubí, tak se z jejího nitra začnou linout oslavné chorály na generálního ředitele, jeho náměstky i ředitele našeho vobvodu. A pak z té trumpety začnou neškodně vylétat jisté předměty, co způsobí nádherné světelné efekty. To všechno jsem vymyslel já. Tohle bude taková generálka na tu voslavu. Je fajn, že jsou tu lidi z televize, to bude zlatý hřeb vaší reportáže!“ řekl pošťák a dlouze do trumpety foukl. Oslavná slova na ředitele a náměstky zanikla v ohromném rachotu za oslňujících rozprasků toho, co vylétalo z trumpety. Na hale propukla panika a vzápětí od pošty prchalo velké množství zaměstnanců. A tak televizní štáb rovněž zachytil něco jako hromy a blesky řádící na poště, což byl vskutku nečekaný zlatý hřeb reportáže.
KONEC