Cesta na vlak

K napsání této povídky mne inspiroval jeden rodinný odjezd na chatu.

V to ráno bylo u Nováků v bytě dost rušno, protože se chystali odjet na chatu.
„Teď si čistíš boty, když jsme na vodchodu!? To snad nemyslíš vážně!“ vyhrkla Iveta na manžela.
„Je dost času, autobus jede až za čtvrt hodiny a zastávku máme přímo před nosem,“mínil Petr.
„Než se vykýblujeme, tak pojede za pět minut!“ řekla mu ostře, načež si on raději přestal čistit obuv a začal se rychle oblékat.
   Zdárně se vypravili a zavčas došli na autobusovou zastávku.
„Mami, já si zapomněla doma brýle,“ ozvala se na zastávce jejich dcera Markéta.
„No to je teda hezký! Já ti říkala, aby sis včas vše připravila," řekla Iveta a zadívala se na Petra, který měl namířeno k novinovému stánku.
„Petře to stihneš! Za pět minut jsi zpátky. Ty brejle budou v jejím pokoji na stole.“
„Co? To mám běžet pro ty brejle?“ zeptal se on s protaženým obličejem.
„Doktorka říkala, že je má nosit. Dům máš před nosem a noviny si koupíš na nádraží.“
Petr se zachmuřil, sundal si batoh ze zad a rozeběhl se k nedalekému panelovému domu. A opravdu za necelých pět minut byl nazpět s pouzdrem na brýle.
„Tohle nebudu radši komentovat!“ řekla naštvaně Iveta, když dcera otevřela pouzdro, které bylo prázdné.
„Já za to nemůžu. To pouzdro je dost těžký,“ bránil se Petr a snažil se neposlouchat, jak se rozeběhl rozhovor mezi Ivetou a Markétou o tom, kde se doma nalézají brýle. A byl rád, když za chvíli přijel kloubový autobus, do kterého nastoupili.
   Autobus byl poloprázdný, a tak se usadili na třech sedadlech vzadu a zdálo se, že cesta na nádraží proběhne v naprostém klidu. Ale po deseti minutách se cestující v autobuse začali dívat překvapeně z oken.
„Hele, kam to jedeme?“ zeptala se Iveta a Petr též zpozorněl a zadíval se pátravě ven.
„Asi je nějaká vobjížďka,“ mínil on.
„Jedeme úplně nějak blbě!“ řekla a ve stejný okamžik se ozvali hlasitě i cestující.
„Já se vomlouvám, ale já tu jedu poprvé a neznám cestu. Mohl by mě někdo navigovat?“ zeptal se řidič.
„Takhle ten vlak nestihneme!“ vyhrkla Iveta.
  Autobus, se na nepříliš široké silnici nemohl otočit nazpět, a tak pokračoval dál v jízdě. Zanedlouho dojel před areál jakési továrny. A zůstal stát přímo před vraty, u kterých byla dvojice užaslých vrátných, s nimiž řidič i dva cestující hned začali hovořit.
 Krátce na to, vrátný otevřeli bránu a autobus jel dále a po chvíli vjel do velké tovární haly, kde na něho užasle hleděli muži v montérkách. Když projel halou, otevřela se druhá brána areálu, kterou vyjel na silnici, po níž už vedla trasa autobusu.
„No vida! A jsme zase tam, kde máme být,“ zkonstatoval Petr.
„Jo. Ale podívej se, kolik je hodin!" řekla rozčíleně Iveta.
  Řidič byl poté už naváděn až na konečnou a po vystoupení na ní, se všichni rozeběhli úprkem k nádražní budově.
„Kup lístky! My jdeme napřed! Budu vykloněná z okna.“ řekla Iveta a Petr se chvatně zařadil na konec fronty u pokladny. Po jejím vystání se rozeběhl k nástupišti a přitom uslyšel hlášení, které oznamovalo ukončení nástupu do toho vlaku, v němž už byla jeho žena a dcera.
  Byl posledním, kdo nastoupil do vlaku. A ten se za chvíli rozjel.
„Tak jsem to stihl na vteřinu přesně,“ řekl a usadil se v kupé.
„Ještě, že tě nenapadlo kupovat si noviny.“
„Byla to zvláštní cesta na vlak,“ mínil.
„Doufám, že máš klíče od chaty při ruce, abys je nehledal po celým batohu jako posledně.“
„Já klíče nebral. Myslel jsem, že si je vzala ty,“ řekl. A jak jemu, tak i jí ztuhl výraz obličeje. Příští zastávka byla pro ně konečnou a téma vzrušeného dialogu jim vydrželo až do návratu domu.

Hlasujte ve finále ankety Blogera roku

Autor: Jan Pinz | pátek 9.1.2009 10:00 | karma článku: 14,39 | přečteno: 1003x
  • Další články autora

Jan Pinz

Když je o Štědrém dni rozruch

23.12.2009 v 10:00 | Karma: 8,61

Jan Pinz

O předvánočním čase na poště

18.12.2009 v 10:00 | Karma: 9,74

Jan Pinz

Když si pošťák zabouchne klíčky

14.12.2009 v 10:00 | Karma: 8,66

Jan Pinz

Když má na poštu přijít kontrola

11.12.2009 v 10:00 | Karma: 10,15

Jan Pinz

Na sjezdovce

7.12.2009 v 10:00 | Karma: 8,29