Všechno zlé je pro něco dobré

O tom, že ne všechno zlé, co Vás v životě potká, musí být špatné. Někdy právě to špatné sebou přináší nečekané změny k lepšímu.

Běžela parkem. Všude bylo ticho, které rušila jen ozvěna jejích bot dopadajících na asfaltovou cestu. Den teprve začínal. Zastavila se, aby si otřela krůpěje potu na čele. Běhání byl její každodenní rituál. Začátek každého dne. Podívala se na hodinky. Rafičky ukazovaly za pět minut sedm. Měla tedy ještě hodinu, než odvede děti do školky. Její manžel by je totiž neodvedl. Kam její paměť sahá, ví, co si Pavel myslí o vodění dětí do školky a zpět. Je to přece ženská práce, do které muž nemá co mluvit. Oběhne si ještě jedno kolečko parkem a zamíří k domu. Stojí na samém konci městečka. Pohledy kolemjdoucích vždy poutala zahrada, která ho obklopuje ze všech stran. Působí majestátným dojmem. Vždyť tu stojí již padesátým rokem. Klára otevře dveře domu. Zevnitř na ni dýchne známou vůni a útulností. Je to jejich dům. Ona ho celý zařídila. Vše má své místo. Ticho naruší křik jejích dvou potomků. Lucka hledá pantofle a Lukášek ponožky. Pomůže jim najít obě ztracené věci. Společně se nasnídají. Pavel už je kdo ví kde. Opět spěchal do práce na důležité jednání. Jeho priority jsou Kláře naprosto jasné. Úspěch v práci, peníze a teprve potom rodina. Často odchází z domu dřív, než se Klára probudí a vrací se setměním. Málo kdy se zeptá, co děti, jak bylo ve školce, co nového se ten den naučily. Tohle všechno jde mimo něj. Kláru to mrzí, ale neví co s tím dělat. Minulý týden mu Lucinka ukazovala namalovaný obrázek. Podíval se na něj vůbec? Vzal ho do ruky a položil mezi noviny, které právě četl. Neviděl zklamaný pohled své dcery. Ani ji nepochválil. Neuměl dát najevo svoje pocity. A když tak jen výjimečně. Klára se to svým dětem snažila vynahradit, jak jen mohla. Chodila s nimi na zmrzlinu pokaždé, když se společně vraceli ze školky. Na všechno se vyptávala, chválila. Ale může jim nahradit tátu? Tátu, kterého mají, ale žije s nimi skutečně? Ze zamyšlení ji vytrhla Lucinka, která ji tahala za rukáv. „Mami, už musíme jí“. Klára se vzpamatuje. Rychle namaže dětem svačiny, vezme kabelku a společně vyrážejí ze dveří. U budovy školky se s nimi loučí. Políbí obě své děti a přitiskne si je k sobě. Miluje je. Obě dvě stejně. Dívá se, jak se za nimi zavírají dveře školky. Poté se vydá pracovat. Práce je jí vlastně koníčkem. Od mala měla ráda fotografování a nyní je její životní náplní. Dělá obálky na knihy. Fotí vše, co jí přijde zajímavé. A je toho opravdu hodně. Stačí se rozhlédnout kolem. Nyní má za úkol vyfotit labutě na novou obálku knihy, která má vyjít letos v září. Vydá se tedy k nedalekému rybníku. Cvak, cvak. Fotoaparát pracuje o překot a Klára zapomíná na okolní svět. Teď hrají hlavní roli labutě, se svými dlouhými štíhlými krky. Když má dostatek pracovního materiálu, vydá se do nedaleké budovy, kde pracuje její nejlepší kamarádka Ingrid. Ta má na starosti, aby se z fotky vytvořené Klárou stala pro všechny známá obálka na knihy. Klára vejde dovnitř. Zdraví se, a Ingrid již staví vodu na kávu. Jejich oblíbený rituál. Sednou si se šálkem oblíbeného nápoje a společně vybírají nejvhodnější fotografii. „Za týden to bude hotové“, oznámí Kláře Ingrid. „Přijď se podívat, než obálku odešlu“. Klára přislíbí a odchází. Je přesně poledne. Má čas na to, aby uvařila něco dobrého k večeři a trochu poklidila, než přijde Pavel z práce. Mohla by také upéct koláč. Děti budou mít radost. Koláče milují ale jak s úsměvem a ulepenými pusinkami dodávají – mámu milují víc. Doma se převlékne a pustí se do práce. Za chvíli je dům provoněný jahodovým koláčem. Vše se leskne čistotou a Klára je s výsledkem spokojená. Jsou tři hodiny. Přehodí kabelku přes rameno a jde směrem ke školce. Dveře se otevřou a vybíhají její dvě zlatíčka. Nejdřív Lukášek, jemu v patách Lucinka. Klára se oba popadne a oni se k ní přitisknou. Jako by se neviděli celou věčnost. I když je to jen pár hodin. Jeden přes druhého začnou vyprávět, co nového se naučili, a Klára se usmívá. Po příchodu domů se děti ihned vrhají na jahodový koláč a nešetří chválou na svou mámu. „Alespoň někdo“, myslí si Klára. Pavel si ani nevšimne, že nějaký koláč upekla. Vše bere jako samozřejmost. Výchovu dětí, starost o domácnost. Je přece jasné, že se o to má starat Klára. On je ten, kdo vydělává peníze. Klářinu práci nikdy nebral vážně. „Koníček“, říkával často před jejími přáteli i před ní samotnou. Klára se s tím už smířila. Nesnažila se ho přesvědčit, že za vydanou knihu má docela slušný honorář, který by stačil na skromné vyžití. Lidé jí často píší dopisy, že tak krásnou obálku ještě neviděli. Oni to vidí, její manžel však ne. V nejhorších chvílích žárlil dokonce i na její fotoaparát. „Jsi s ním častěji než se mnou“, říkal a při tom třískal dveřmi. Pak nastartoval auto a odjel. Kam? To Klára nikdy nevěděla. Neobtěžoval se s odpovědí, kam jede a kdy se vrátí. Klára odhadovala, že je nejspíš v práci. Kde jinde by byl? Moc přátel si v městečku nezískal. Někdy měla pocit, že jediné, co je spojuje, jsou děti. Děti, o které se nezajímal, ale o kterých majetnicky prohlašoval, že jsou jeho. Ne jejich společné. Jeho. Takhle to šlo celých deset let. Klára pořád doufala, že se Pavel změní. Že až nebude mít tolik práce, začne se věnovat rodině. Ale práci střídala nová a nová. Ale jednoho dne došlo k nečekané události. Pavel přišel domů již ve dvě hodiny. Měl svěšená ramena, kruhy pod očima a v tváři kajícný výraz. Ten u něho Klára viděla jen v prvních dvou letech jejich společného života. Zdrceně se posadil na židli v kuchyni a vyrazil ze sebe: „vyhodili mě“. Kláry se zmocnil neuvěřitelný pocit úlevy. Třeba se teď vše obrátí k lepšímu. K tomuto došlo před dvěma lety. Nyní je z Pavla úplně jiný člověk. Začal se věnovat svému koníčku z mládí, který se nakonec stal jeho prací. Píše knihy a Klára mu na ně navrhuje obálky. Jsou šťastni a jen občas si vzpomenou na život, který vedli předtím. Ztráta práce se pro Pavla stala vysvobozením. Našel sám sebe, pro děti se stal milovaným tátou a pro Kláru manželem, který je doma a váží si její práce. Stejně jako ona té jeho.