Tomík, tulák s šedým kožichem

Příběh o tom, jak domácí mazlíček dokáže klamat tělem. I když si myslíte, že Váš kocourek nevyleze ani na strom, buťde napozoru. Pod hustým kožichem se skrývá zkušený lovec a mrštná šelma.

Bylo krásné, slunečné odpoledne a náš kocour Tomík se líně protahoval na posekaném trávníku. V těchto horkých dnech jen málokdy projevoval přehnanou aktivitu. Většinu času trávil tím, že si protahoval tlapky a občas se zvedl, aby si při nejbližší příležitosti zase lehl na trávník. Protože má neustále hlad, rozběhl se do domu zkontrolovat misku. Ta však zela prázdnotou, takže v ní uviděl jen vlastní odraz, jak zlostně nahlíží dovnitř. Nezbývalo než se pokusit ulovit něco k snědku. Plížil se zahradou a pomaloučku našlapoval svými mohutnými tlapkami po travnatém koberci. A pak to spatřil. Velkého bílého motýla, který se zrovna usadil na nedalekém zeleném listu. Přikradl se co nejtišeji k němu a hop. Motýla zasáhl dobře mířený pár šedých tlapek. Tomík svůj úlovek urputně držel a jal se ho konzumovat. Ani křídla po něm nezůstala. Mlsně se olízl a zívl. Pro dnešek je té zábavy až dost. Ulehl pod nedaleký rybízový keř a usnul. Mezitím jsem se já s rodiči chystala grilovat. Večer se blížil a tak jsme nanosili všechny potřebné věci na zahradu. Kocour mezi tím stále podřimoval pod keřem. Občas jsme po něm hodili kontrolním okem, ale on vypadal jako hodné unavené „koťátko“, které nemá nic v plánu kromě spánku. Jak se však s večerem ukázalo, zdání klame. Rychle se stmívalo. Ohýnek praskal a my byli zabráni do debaty, jídla a pití. Nikoho nenapadlo jít zkontrolovat, jestli je Tomík stále na svém místě. Asi po dvou hodinách mě napadlo jít se na Tomíka podívat. Volám, hledám, Tomík nikde. Rodiče a sestra se ke mně připojují. Všichni voláme, hledáme, chrastíme miskou s granulemi. Nic nepomáhá. Všude je tma a kocourek má proti nám navrch. Vidí ve tmě. My vyzbrojeni baterkami ho hledáme skoro hodinu. Bez výsledku. Kdyby se jednalo o normální venkovskou kočku, nic by se nedělo. „Však on se vrátí“ řekli bychom si. Tomík je však spíše než venkovní, domácí typ. Noční toulky nejsou nic pro něho. Po hodině hledání jsme to vzdali a doufali, že se ztracený kocourek vrátí. Té noci se nám všem špatně usínalo. Pořád jsme měli pocit, že někde mňouká, škrábe. Bylo něco kolem druhé ráno, když mamku s taťkou probudil hluboký, hrdelní a dobře známý řev. Vyběhli tedy ven a uviděli Tomíka, jak se vrací. Neběžel, spíš se plazil, protože podvědomě tušil, že tohle neměl dělat. Měl stažený ocas a v jasně oranžových očích vyplašený výraz. Tak rádi jsme ho všichni viděli, že nikdo neměl to srdce, mu naplácat. Byli jsme rádi, že ho máme opět doma. Bohužel, útěky se mu asi zalíbily, protože naposledy utekl minulý pátek. Našla jsem ho u sousedů na zahradě. Seděl si pod třešní a tvářil se, jako by tam patřil. Když na mě upřel své oranžové oči, dal se na útěk směrem k plotu. Já se vrhla za ním a chytla ho za nejbližší část jeho chlupatého těla. Za dlouhý, huňatý ocásek. Ještě že nemluví, protože už slyším ty jeho nadávky, co si to dovoluji, takhle ho tahat. Já však byla ráda, že ho držím a bylo mi jedno za co. Takhle tedy skončil i jeho druhý výlet v poslední době. Zahradu máme sice všemožně zaopatřenou, ale on si vždycky najde nějakou tu skulinku. Svými útěky nám zpestřuje život. Je typickým příkladem toho, že i nemotorný kocour, který vypadá, že nevyleze do schodů, je schopný útěku. Na první pohled vypadá neohrabaně a líně, ale ve skutečnosti dokáže vyvinout nečekanou aktivitu a vynalézavost. Takže pokud máte doma také Britského modrého kocoura, pozor na něj. Pod chlupatým a nemotorným tělem dřímá vynalézavý a mrštný kocour, jenž čeká na svoji příležitost dokázat Vám, jak hluboce se v něm mýlíte.