Tady mluvím já!

Dětem již od útlého věku "vtloukáme" do malých hlaviček, co je správné a co ne. A jsou chvíle, kdy z toho třeští hlava oběma. Jak dítě naučit, aby neskákalo do řeči, a co přijde, když tomu necháte volný průběh?

Se svojí mamkou měla úzký a velmi dobrý vztah. Nejlepší byly chvíle, kdy společně seděli nad šálky kávy a povídaly si. Jen tak o všem a o ničem. Když v tom do tohoto koloběhu zasáhl hlásek. "Maminko, pojď si hrát". Malý klouček zpovzdálí pozoroval obě sedící ženy a rozhodl se zasáhnout do děje. "Půjdu, jen co dopiji kávu", odpoví jeho máma a dál si nerušeně povídá. "Ale já si chci hrát s tebou", skočí jí do řeči opět chlapeček. V té chvíli už nevydrží a synovi vysvětlí, že musí počkat, až domluví dospělí. Jsou mu už tři roky a leccos chápe. "Můžeme se domluvit na nějakém signálu, abys věděl, že o tobě vím", napadá jí jednoduché řešení. Bez křiku, hádek, přerušování. "Můžeš mě třeba chytit za ruku, zatahat za rukáv, cokoliv". Syn přikyvuje, chápe. "Dobře maminko, mám tě rád". Přivine se k ní a za chvíli už běží stavět nádraží k vláčku. 
Tohle samozřejmě není univerzální řešení, protože na každé dítě platí něco jiného. Nicméně je to jedna z variant. 

A teď k druhé variantě. Obědvali a jen občas cinkot talířů a lžic přerušil hovor. Když v tom do debaty zasáhl hlas chlapečka. "Se školkou jsme byli na výletě a tam bylo moc a moc zvířat a..." povídá a povídá, bez ohledu na skutečnost, že přerušil svého dědečka uprostřed věty. Všichni čekají, až domluví, jen ve tvářích prarodičů se zračí mírný stín nesouhlasu. Vidí, kdo tu má hlavní slovo. Bohužel, jen oni. Rodiče se v chlapci vidí, a tím pádem jim drobné detaily unikají. Třeba na to jednou přijde chlapec sám pozná, co si může a nemůže dovolit.

 V tomto případě by to měli být právě rodiče, kteří dítěti vysvětlí, co si může a nemůže dovolit. Větší děti chápou velice dobře. Jen je třeba být důslední a větu typu "neskákej do řeči" opakovat. Třeba tisíckrát. Dokud ji i dítě nepřijme za svou.