Sportovní "talent"

Tento článek věnuji všem, kteří se rádi zasmějí a to hlavně sami sobě a tomu, když se jim něco nedaří.

Nikdy jsem nepatřila k lidem, kteří holdují sportovním aktivitám. Na výčet činností, které se týkají sportu by mi stačila jedna ruka a to ještě s pokrčeným malíčkem. Takže moje "sportovní aktivity": kolo - ve velice přiměřené míře, plavání - relaxační, když i mouchy padají vedrem, koloběžka - 2X do roka a to se musím přemlouvat, a závěr tvoří běžky. Poslední zmíněné - tedy běžky jsou naprostou ukázkou mého "sportovního talentu. Dalo by se řící, že kdyby vyjetá běžecká stopa ve sněhu mohla mluvit, okamžitě mě vypíská. Moje snahy o udržení se na lyžích se odrážejí v naprostých "rochništích", která lemují okraje stopy, nebo jí místy naprosto ničí. Útěchou mi může být snad jen skutečnost, že v naší rodině nejsem jediná, kdo poznamenává lyžařské stopy svými četnými pády. Takže padáme ve dvou a v některých případech i současně. Občas soutěžíme v tom, kdo z nás dvou se vyškrábe rychleji na nohy. Takže je z lyžování nakonec nezapomenutelná zábava. Koloběžka byla mým velkým přítelem v dětství a dodnes na ni mám v kůži vyryté vzpomínky. Bylo to jednoho letního odpoledne, kdy jsme společně s bratrancem vyrazili pokoušet sportovní štěstí. On vyzbrojen kolečkovými bruslemi, já již zmíněnou koloběžkou a v hlavě doznívajícím varováním ze strany mého dědy: "určitě se něco stane". Já ve svém patnáctiletém věku si myslela "to určitě,co by se asi stávalo". Jenže na dědova slova záhy došlo a já ani nevěděla jak, jsem si drhla kolena o asfaltovou silnici a koloběžka se válela vedle mě. Zkroušená jsem se vracela domů, kdy mě čekal děda s uvítací větou "vidíš, já ti to říkal". Měl pravdu, tak jak to u starších lidí bývá a já to chtě nechtě musela přiznat. Jak je vidět, činnosti se sportem spojené v mém případě vedou k naprosté destrukci tělesné schránky. Protože se však jen tak snadno něčeho nevzdávám, jezdím a stále padám s kola i koloběžky a každou zimu deformuju běžeckou stopu. Navzdory tomu se mi chce pořád smát a hlavně žít. Protože o čem by byl život, když by se člověk nemohl zasmát alespoň sám sobě?