Poezie napotřetí, ta co touží po objetí

Poezie do třetice, tak neváhej a přečti více, co je psáno v řádcích básně, nezní ovšem jenom krásně, jsou tam slova steskem tkaná, však radostí vystřídaná, tak už čti a vnímej slova, pravdivá jsou zas a znova.

Vryl tuší do zdi, ta slova známá, že její objetí, srdce mu lámá, že její ústa jsou, jak křídla motýlí, snad má vždy pravdu, nikdy se nemýlí. Jednou však chybou, vše krásné zabila, když jedna svíce, do noci svítila, vrazila do srdce, nůž ostrý řezavý, doufala v mocný čas, že všechno napraví. Ten ovšem po letech, v jediné vteřině, ukázal prstem svým, na něho jedině, a ona v té chvíli v dešti tam stála, držet ho v objetí, nejvíc si přála. Líbat ho na ústa, šeptat mu do vlasů, nechat se unášet, na křídlech Pegasů, nechat už minulost na věky spát, jen o něho bude, v životě stát.