Myslím, že člověk nemusí být kdoví jaký fanoušek hokeje a přesto v neděli zaznamenal, že Češi hrají zápas o třetí místo. Protože fandit se má v kolektivu, zapojil se i náš kocour Tomík. Jak?
Ten zápas, kdy naši hokejisté sehráli bitvu o bronzové medaile jsme s rodiči a známými sledovali, stejně jako mnozí jiní, na televizní obrazovce. Protože bylo hezké počasí, umístili jsme televizi do místnosti, kde obvykle bydlí náš Tomík a nechali dveře dokořán, aby mohl na zahradu. Nechtěli jsme ho vyrušovat naším věčným "gól" a tak podobně. Jenže venku ten den vydatně foukal vítr. Tomík sice určitý čas na zahradě strávil, ale poté se vydal dovnitř. Přece si nenenchá nafoukat do oušek. Jeho pozornost zaujala televize, stojící hned vedle kostkované deky, na které obvykle lehával. Chvíli ji svýma oranžovýma očima pozoroval a pak "hop" - přistál na oné dece. Nás oním skokem vytrhl z hokejové letargie, v níž jsme všichni očima posouvali puk do finské branky. Tomík se mezitím jal očichávat televizi. Protože jeho kulaté hlavička zabírala pouze pravý dolní roh obrazovky, nikomu to nevadilo. Jenže to samozřejmě Tomíkovi nestačilo. Postupně nám svým prostorově výrazným, šedým tělem, zakryl podstatnou část televizního přenosu - prostě si stoupl přímo do samotného středu všeho dění a střídavě se díval jak na nás, tak na televizní obrazovku. Když jsme ho již po několikáté sundali nebo posunuli dál, abychom alespoň něco viděli, nejspíš se urazil a vydal na večerní průzkum zahrady. Asi si říkal, že jsme se všichni zbláznili, že řveme a napjatě sledujeme tu černou, pro něho už nezajímavou krabici. Po nějaké době, kdy ohlásili komerční přestávku, jsem se vydala podívat, kde že je ten náš "kazič hokejového přenosu". Ať jsem se dívala jak chtěla, Tomík opět nikde. A to už jsem si říkala, že ve svém věku by mohl na útěky zanevřít a spokojit se jen s omezenou kapacitou zahrady. Hledala jsem, volala, mezitím začala třetí třetina. "On se snad vrátí" doufala jsem, když jsem opět začala sledovat zápas. Po jeho skončení a v radostném opojení z vítězství jsem se ho opět vydala hledat. A najednou jsem uviděla Tomíka, jak seskakuje ze sousedova plotu zpátky do naší zahrady. "Ty uličníku jeden" myslela jsem si, ale protože se vrátil sám, ani nedostal naplácáno na ten svůj huňatý kožich. A co na závěr? Snad jen to, že poté si nás Tomík celý večer měřil pohledem svých oranžových očí. Kdo ví, co si o nás myslel. Ale nakonec ho přemohl spánek. Útěky jsou přece vyčerpávající i pro tak velkého kocoura, jakým bezpochyby je. My šli ten večer taky brzo spát. Příjemný pocit po vyhraném zápase nás všechny před usnutím hřál u srdce. Možná hřál i Tomíka, ale ten už jistě v duchu plánoval další dobrodružství. Takže se necháme překvapit.
