Napiš něco o druhém dědovi

Bylo odpoledne a slunce se snažilo proniknout přes hustá mračna, která halila oblohu. Já si vzala na sebe svou oblíbenou koženou bundu a vyrazila do města. Mé kroky neomylně kráčely směrem k obchodu s vínem, kde jsem měla na tento den objednaný burčák. Nejsem jeho velkým příznivcem, dávám přednost vínu, ale jednou za rok, kdo by odolal? Při zpáteční cestě jsem potkala jednoho pána. Zastavil mě a řekl, že četl můj článek o dědovi, který jsem zveřejnila asi tak před dvěma měsíci. Prý ať napíši ještě něco o tom druhém. Takže tady je odpověď.

Můj druhý děda měl, kam až moje paměť sahá, hospodářství. Už od dětství jsem tam společně se sestrou chodila krmit králíky a hrát si s koťaty. V maštali voněly balíky slámy, ve kterých si kočky dělaly tunýlky a schovávaly čerstvě narozená koťátka. Opodál stály kotce pro králíky. Každý měl svoje jméno. Dominantou byl králík zakoupený na výstavě. Takzvaný „chovný samec“. Byl větší než ostatní a měl ouška sklopená dolů. Takový beránek. Děda rád pracoval a dodnes pracuje se dřevem. A tak nám pro králíky udělal ohrádky, abychom je mohli nosit na čerstvou trávu a neutekli nám. Když jsem si pořídila křečky, udělal mi pro ně dřevěný domeček. Dřevo k němu neodmyslitelně patří. Stejně jako to, že nikdy nebo málo kdy, na nás má čas. Děda se myslím vždy držel hesla – napřed práce, potom zábava. Nezáleželo na tom, jestli jsem zrovna přišla na návštěvu. Nejdřív se muselo shrnout seno do kupek, pak nakrmit králíky, uvařit kočkám něco k jídlu. Pak se teprve mohl posadit. Ale myslím, že sezení jako takové považoval a považuje za ztrátu času. Typickým příkladem jsou každoroční oslavy narozenin a svátků. Dědu jsme vždy rádi pozvali na oběd. Přišel, snědl oběd a pak, někdy i v půli věty, vyskočil od stolu a chvátal domů. Když měl ještě zvířata, o která se musel starat, jeho chování bylo pochopitelné. Bohužel tento jeho neustálý spěch a nedostatek času trvá dodnes, i když již žádná zvířata nemá. Takže moje typická návštěva u něho vypadá následovně. „Ahoj, to jsem rád, že jsi přišla. Tak jakou práci bych ti vymyslel? Mohla bys mi dojít do města, pak nandat ingredience do pekárny na chleba. No, a když už to máš, mohla bys už jít ne?“. Samozřejmě ne vždy to probíhá takhle. Někdy upeču buchtu, za kterou mi děda občas dá nějakou tu korunu. Ale proto to nedělám. Někde se člověk musí naučit péct, takže tohle pro mě byla dobrá průprava a děda dobrý strávník. Pečení s ním patřilo a patří mezi ty světlejší a hezčí okamžiky. Někdy si společně uvaříme čaj a on chce slyšet, co je nového. Ale většinou chce jen pozitivní zprávy. Před těmi negativními odjakživa utíkal do své dílny. Tam se zavřel a čekal, až se vše přežene. Nesmím také zapomenout na jeho smysl pro pořádek. Každá věc má své místo a například kuchyň vypadá tak, jakoby se v ní nikdy nevařilo. Vše je uklizené. Sám si vaří a to je mu přes osmdesát let. Tohle v jeho věku obdivuju. Ne každý by toho byl schopen. Naučil se také ovládat mobilní telefon, což je také hodno obdivu. Má totiž takové „medvědí tlapy“ a tlačítka telefonu jsou přece jen drobná. Je příkladem toho, že když člověk chce a má vůli se něco naučit, zvládne to. Jen musí chtít. I přes to, že málokdy má na mě čas, tam stále chodím. Jiného dědu totiž nemám. Ten druhý je už několik let v nebi a dění na zemi sleduje z nebeských výšin. U dědy, který mi zůstal se tak snažím vidět do lepší. Sice od něho málokdy slyším „zas se vokaš“ jako to bylo u druhého dědy, ale doufám, že mě rád vidí. I když to někdy nedává najevo.