Příběh o tom, jak jeden den, večer či pár hodin dokáží prozářit život. Všechno se zdá snazší,lepší a na dosah ruky. Stačí jen otevřít dlaň.
Den se chýlil ke svému nevyhnutelnému závěru. Rafičky hodin, visících na stěně, ukazovaly půl šestou. Nejvyšší čas se připravit, napadlo ji, když pohledem utkvěla na úhlu, který rafičky svíraly. Pohlédla z okna. Lilo jako z konve a vypadalo to, že v nejbližších minutách určitě nepřestane. "Bude muset do tašky přidat deštník" řekne si v duchu. Vyběhne po schodech do prvního patra. Dům je prázdný a tichý. Je slyšet jen zvuk dešťových kapek, dopadajících na okenní parapet. Vejde do ložnice a otevře dvířka šatní skříně dokořán. Nemá moc času přemýšlet nad tím, co si obléct. Nesnáší, když někdo chodí příliš pozdě a tak se i ona snaží chodit včas. Popadne první tričko, které ji padne pod ruku. Je zeleno-modré barvy a když si ho obleče, vidí, že ji krásně ladí s očima. "O to právě jde" řekne si v duchu. Má ráda, když jí oblečení ladí či kontrastuje s očima nebo s blond vlasy. Natáhne si opnuté džíny a zamíří do koupelny. Rychle si prohrábne krátké vlasy - není na nich, co by česala - namaluje modrou tuškou stíny, obtáhne rty. Hotovo. Z věšáku sendá černou, koženou bundu a přehodí si tašku křížem přes rameno. Před odchodem se na sebe usměje do zrcadla. "Nejsi úplně k zahození", napadne ji, když se podívá na svůj obraz v zrcadle. Pak rychlým krokem vyjde ze dveří. Pozná jeho siluetu už z dálky. Je o několik čísel vyšší než ona a jde pomalým, rozvážným krokem. I on má deštník a za chůze s ním houpe ze strany na stranu. Už z dálky se na něho usměje. Pokaždé ho ráda vidí. Vždycky si mají o čem povídat a čemu se zasmát. Společně vykročí směrem, kde je již rok otevřený hotel, který skýtá příjemnou možnost posezení. On vybere stůl v rohu místnosti a oba se posadí. Po chvíli si objednají. V průběhu večera si povídají o všem a občas se vzájemně přerušují a doplňují toho druhého. Smějí se a večer běží. Napadne ji, že si objedná víno a když přichází číšnice, hned využívá příležitosti. "Máte rozlévaná vína?" Zeptá se raději, i když tuší, že je určitě mají. Číšnice odpovídá kladně a tak hned naváže další otázkou, jaká že ta vína jsou. V hlavě jí přitom běží jména různých odrůd a v duchu znažuje, zda-li se rozhodne pro bílé Veltlínské či růžové Zweigeltrebe. Odpověď číšnice, že mají vína bílá, červená a růžová, ji v duchu rozesměje. Musí se tedy ještě optat, jaká konkrétní vína to jsou. Nakonec je výběr jasný a číšnice odchází. Oběma návštěvníkům zůstává na tváři úsměv. Někdy jsou otázky a odpovědi těžší, než by se na první pohled zdálo. Po třech hodinách společně odchází a cestou se smějí. Ještě si domlouvají příští schůzku. Je letní večer, i obloha se vyjasnila a po šedých mracích není ani památky.Deštníky nakonec nebyly třeba. Nedaleko jejího domu se rozloučí a ona se za ním ohlédne. Opět houpe deštníkem ze strany na stranu a ona se usmívá. Není nad hezký a smíchem prostoupený večer. Škoda, že není víc takových, napadne ji. Ale vzápětí to zavrhne. Kdyby jich bylo víc, ztratily by na své jedinečnosti a půvabu. Zavírá za sebou dveře a život jí připadá mnohem hezčí a se sladší příchutí. "Jakou moc má jeden večer", napadne ji,když zavírá oči.
