Jen červená to může být

Červenou barvu jsem už jako malá nenáviděla. Navzdory tomu jsem však byla majitelkou červeného trička, mikiny i kalhot. Postupem času jsem však změnila názor a nyní uznávám, že na té červené vážně něco je.

Již od dětských let ke mně neodmyslitelně patřila barva vlasů, která se nápadně podobala zbarvení kuřat, zobajících na dvorku mojí babičky. K tomuto blonďatému odstínu se samozřejmě hodí i červené oblečení, o čemž byla moje maminka, na rozdíl ode mě, přesvědčená. Nevýhodou dětského věku je skutečnost, že co na Vás rodiče navlečou, to máte na sobě. Alespoň takle to tenkrát chodilo u nás. Já snila o tmavě modré mikině a ráno mě čekala jasně červená. Na dětský karneval jsem šla za červenou karkulku. Když se teď zpětně dívám na fotky z onoho karnevalu, musím uznat, že mám moc šikovnou maminku. Ten červený kostým mi totiž ušila právě ona. Nechyběl ani čepeček a košíček s červenou stuhou. Chyběl jen vlk a pohádková babička, které bych přinesla něco dobrého. Postupem času, a tím myslím několik let, jsem se dostala k nečekanému poznání. Ta červená barva není vůbec, ale vůbec špatná. Napomohl mi k němu můj synovec. Má totiž krásné, blonďaté vlásky, které se mu u oušek stáčí do prstýnků. Vypadá tedy spíš jako holčička. Každopádně moje reakce na červenou mikinu, do které jsem ho se sestrou navlékala, byla víc než jen pozitivní. Ta červená mu ve věku, kdy ještě nemá rozum z toho, co má na sobě, vážně slušela. Nyní je mi 23 let a moje vlasy nezměnily nic ze své kuřecí barvy. V mém šatníku tedy převládají překvapivě červené mikiny, svetry a trička stejné barvy. Včera jsem byla ve městě a vykračovala si překvapivě v červených botách, na které vážně nedám dopustit. Holt na té červené něco bude. Navzdory faktu, že v písničkách se zpívá "Jen růžová to může být". V mém případě však platí červená.