Jak kocour Tomík přecenil své síly

O tom, že kocourci domácí by neměli přeceňovat své síly. Protože když je přecení, nemusí to vždy dopadnout nejlépe. Tak jako náš Tomík v následujícím příběhu.

Nastala zima a pro našeho domácího kocourka Tomíka tak začalo ne příliš oblíbené období. Zvlášť, když napadl sníh a zahrada najednou připomínala jednu velkou bílou peřinu. I tak, stejně jako každé ráno, musel Tomík alespoň na chvilku vystrčit nosík a podívat se ven. Samozřejmě ne jen ode dveří, ale jeho šedé tlapky musely na vlastní kůži poznat, jak studí sníh. A tak začalo jeho další dobrodružství. To ráno začalo jako každé jiné. Vstala jsem a moje kroky jako první směřovaly do dolní části domu, kde má náš kocourek vyhrazenou místnost. Má tam svůj proutěný pelíšek s polštářem, misku na granule, kterou by rád viděl neustále plnou. Bohužel pro něho, však občas zahlédne jen svůj kočičí obličej zvědavě nahlížející dovnitř. Dále pak misku na vodu, z které moc často nepije. Specializuje se totiž na vodu pramenitou, a to přímo z kohoutku umyvadla. Je na něho opravdu zajímavý pohled, když tak balancuje na okraji umyvadla a přitom se snaží jazykem zachytit proud tekoucí vody. Otevřela jsem tedy dveře a milého kocourka chtěla vypustit k rannímu proběhnutí. Podíval se na mě značně znechuceně jako by říkal:"Co to po mě vlastně chceš? Mám jít do té zimy?" Já se však nedám tak lehce umluvit a kocourka nemilosrdně vystrkuji ze dveří. Otočí se a uštědří mi dlouhý, vyčítavý pohled jeho jasně oranžových očí. To už se ale obracím a jdu mu vyčistit jeho kočíčí toaletu. Kocourek tedy chtě nechtě musí zůstat venku. A tak tedy vyráží na průzkum zasněženého terénu. Opatrně našlapuje šedýma tlapkama v místech, kde je sněhu co nejméně. Hop a hop, jen si moc nezamočit kožíšek. A najednou ji spatří. Velkou, mourovatou kočku sedící na jednom ze sloupků plotu. Upírala na něj vyzývavý pohled, jak už to kočky dovedou. Sníh nesníh, Tomík se vrhl za ní. Kočka ladně seskočila z plotu a hup na strom. Tomík zapomněl na to, že není příliš zdatný lezec po stromech a rozhodl se kočku pronásledovat. V cestě mu však stála překážka v podobě stromu. Tomík se rozeběhl a skočil. Bohužel pro něho, ne dost. Předníma tlapkama se zachytil za větev, zadní však zůstaly viset ve vzduchu. Byla to zoufalá situace. Jednak vypadal hloupě před tou kočkou od sousedů, která na strom vyšplhala raz dva, jednak si nevěděl rady s bezvládně visícíma zadníma tlapkama. Nakonec však vše za něho vyřešil někdo jiný. Můj tatínek oknem spatřil vysícího kocoura a vyrazil mu na pomoc. K ruce si vzal žebřík a proutěný košík, do něhož doufal, Tomík nastoupí. Kocourek se mezitím zoufale držel přednima tlapkama a my ostatní čekali, jak celá situace dopadne. Tatínek mezitím vylezl na žebřík a kocourkovi nabídl nastavený košík. Tomík na něho nejdříve upřel vyčítavý pohled, ale pak zahodil veškerou kocouří hrdost, a do košíku vlezl. Byl zachráněn, i když za cenu osobní potupy před kočičí slečnou. Od té doby stromy pozoruje jen z bezpečných míst, což znamená ze země. Protože ulehnout pod ně je mnohem jistější, než na ně šplhat. A my víme, že pokud se Tomík opět někam vydá, určitě to nebude do výšek. Jistota je jistota a i kocour má hrdost jen jednu.