Dvě tváře štěstí

Jako mince má rub a líc, tak štěstí má dvě tváře. O tom se přesvědčila nejen hlavní hrdinka Isabel, ale jistě i mnohé z nás. Jaké dvě tváře to tedy jsou?

Dívala se z okna do potemnělé ulice. Všude bylo ticho, rušené sem tam přecházejícími opozdilci, kteří se vraceli domů. Seděla bez hnutí na okenním parapetu a hlavou se jí honily myšlenky. Co s ní teď bude? Kam půjde? Ztratila všechny a všechno, co v sobě zahrnuje slovo rodina. V jednom jediném nekonečném okamžiku. Pamatovala si jen záblesk světla, výkřik do tmy a pak už jen ticho. To tíživé a nekonečné ticho. A potom prázdnotu, která jí zaplavila srdce a studila v krku. Byla jediná, kdo přežil ten náraz. Náraz, který jí změnil život. Proč právě ona přežila? Ptala se pořád dokola. Věděla jen to, co jí řekli lékaři a sestry. Že v troskách letadla byla jen jediná živá duše. A to je ona. Nikdo jiný nepřežil. Probrala se až v nemocnici, kde jí lékaři ošetřili. Všechno spravilo pár stehů. Jinak se jí jako zázrakem nic nestalo. Jmenovala se Isabel. V letadle zůstala celá její rodina. Matka, otec a malý bráška. Ještě před 48 hodinami bylo všechno jinak. Ráno toho dne se probudila nezvykle brzy. Podívala se na budík. Rafičky ukazovaly za pět minut šest. Už ale nemohla spát a tak vstala z postele a šla připravit snídani. Rodiče a malý bráška Jonáš, ještě spali a tak se těšila, že je překvapí. Dala vodu na kávu a čaj, nakrájela chleba na plátky, z lednice vyndala džem a máslo. Všechno úhledně urovnala na jídelní stůl. Kávu uměla připravovat od deseti let. Věděla, jakou má mamka ráda. Taťka, který kávě po rádu příliš neholdoval, dával přednost studenému mléku a bráška miloval kakao. Bylo mu šest let a právě kakao miloval. Vždycky ho chtěl horké a až po okraj hrníčku s červenými puntíky. Isabel, které již bylo patnáct, dávala přednost slabé kávě. Když měla vše přichystané, bráška, který byl již na nohou, stačil vzbudit rodiče. Slyšela jejich kroky, když směřovali dolů do kuchyně. Měla ráda překvapení, zvlášť když jím mohla udělat radost někomu jinému. Společně se nasnídali a pak nanosili věci do auta. Chystali se totiž na výlet do Evropy a zavazadla měli připravené již předchozí den. V Anglii žili na malém panství Izabeliny a Jonášovi prarodiče. Chovali koně a Isabel na nich moc ráda jezdila. Jonáš měl svého oblíbeného poníka a všichni se tam vždycky moc těšili. Babička milovala květiny, a tak jí pokaždé dovezli květináč té, která jí ještě chyběla ve sbírce. Dědeček s nimi chodil na vycházky a vymýšlel prapodivné příběhy, o kterých tvrdíval, že se skutečně staly. Isabel i Jonáš se nemohli dočkat, až zase babičku a dědečka uvidí. Proto ještě před polednem nasedli do vozu, a vydali se směrem k letišti. Nic nenasvědčovalo tomu, že se má stát nějaká katastrofa. Počasí bylo krásné. Sluníčko svítilo, nikde ani mráček. Rodina zasedla na předem objednaná místa. Všichni byli spokojení a dobrá nálada jim koukala z očí. Slyšely, jak byl ohlášen start letadla. Vzlétli. Isabel si pustila do sluchátek přehrávače oblíbenou hudbu. Ta jí vždycky pomáhala překonat nervozitu z létání. Když uslyšela známé zvuky, zavřela oči. Přece jen si na letadlo zvykne. Byla tolik zabraná do rytmů písně, že si ani nevšimla podivného zakymácení letadla. Turbulence jsou přece při létání časté. Potom však následovalo další zachvění a po něm ten ohlušující náraz. Letadlo změnilo směr a řítilo se střemhlav dolů. Klesali a klesali. Isabel si jen pamatovala ty vyděšené tváře spolucestujících. Ten hmatatelný strach v očích. A pak už nic. Jen výkřik, záblesk světla a ticho. V případě Isabel lékaři mluvili o zázraku, že vůbec přežila. Vždyť nebýt záchranářských psů, kteří jí vyčenichali, stěží by jí někdo nalezl. Snažili se jí pomoci, jak jen dokázali. Ale ani oni, ani jiní lidé nemohli zaplnit ztrátu, která v ní zůstala. Nakonec tedy zbývá otázka. Co zůstane člověku, když přežije katastrofu, při které zahynou jeho blízcí? Jak ho taková událost ovlivní? Získá na život jiný pohled? Možná se bude radovat z každého okamžiku a v duchu děkovat za roky, které mu byly dány. Možná to, že přežil, má nějaký důvod či smysl. Uvědomí si vzácnost a křehkost života. Může skončit v jediné vteřině nebo trvat skoro věčnost. Záleží na štěstí a také na tom, jak ho prožijeme. Isabel jedno velké neštěstí vzalo všechny, které měla ráda. Ale na druhé straně štěstí stálo při ní. Dostala nedocenitelný dar. Druhou šanci na život.