Den otců: Můj dědeček

Na to, abych tady Vám čtenáři popsala, jakým byl můj dědeček člověkem, by mi nestačilo ani sto listů papíru. Vždy bych našla něco, co je třeba dopsat či doplnit. Následující příběh je tedy věnován člověku, který nesmírním způsobem obohatil můj život. Můj dědeček.

Když šel po ulici, byl pro mnohé jen obyčejným starcem. Jedním z mnoha. Člověkem, jemuž stáří nemilosrdně vrylo do tváří vrásky a vlasům vzalo jejich barvu a lesk. Kráčí ulicí a míří ke škole. Jde rozvážným krokem, jen občas se opře o hůl, kterou svírá v pravé ruce. U školy se zastaví a upře pohled svých modrých očí ke vchodu do budovy.Z jeho zamyšlení o vytrhne zvuk školního zvonku, oznamující konec vyučování. Vybíhám ze školy a spatřím ho. Je to můj dědeček. „Slunce mého dětství“. Každý den, když skončím s výukou čeká, aby mě bezpečně dovedl domů. Je mi nablízku vždy, když potřebuji pomoc. Jednou jsem mu běžela naproti, když šel z autobusového nádraží, a rozbila si koleno. Ihned byl u mě, aby mi pomohl, utřel mi slzy, které se mi draly do očí. Vymýšlel různé hry, při nichž se občas stala nečekaná nehoda. Jen jsem se otočila a váza stojící blízko mě se rozbila. Dědeček si však nikdy nešel stěžovat mamince či babičce. Vždy rozbitou věc opravil nebo vše zaonačil tak, že nikdo nic nepoznal. Říkával, že je to naše společné tajemství. Jako malá jsem často nechtěla dojídat oběd. Musela bych sedět u stolu i hodinu, kdyby mi nepozorovaně nevzal poslední sousto. Pro někoho by to byla bezvýznamná pomoc, pro mě však tenkrát moc znamenala. Vyskočila jsem od stolu a s úsměvem na tváři nesla do kuchyně prázdný talíř. Vždy mě rád a často hlídal, protože rodiče stavěli dům. Nikdy neřekl, že nemá čas. Na mě ho měl vždycky. A když ne, chodila jsem s ním do ordinace, kde jsem pozorovala, jak předepisuje recepty a radí nemocným lidem. Chodíval mě hlídat, i v době nemoci. Seděl na okraji postele a vyprávěl mi příběhy. V jeho přítomnosti i ta nejtežší nemoc ztrácela na síle. Také mi nosíval oběd a vždy se neopomněl zeptat, jaké jídlo bych si dala nejraději. Nepomáhal však jen mně. I ostatní lidé si k němu chodili pro radu či pomoc. Sousedé, tety, strýčkové. Ti všichni byli u mého dědečka „vždy vítáni“. Toto „úsloví“ mi říkával, když jsem od něho odcházela. Ale nebyly to jen rány a drobnosti, které mi pomáhal překonávat. Literatura, sloh. To byly oblasti,ve kterých měl můj dědeček bezedný rozhled. V psaní úvah a jiných slohových útvarů mi byl rád a často nápomocen. Stačilo jen říct téma slohové práce, a on hned začal vyprávět. Jako by četl z neviditelného listu papíru. Vymýšlel i různé básničky a písničky, které by rozesmály i toho nejvážnějšího posluchače. S „kamenným“ výrazem ve tváři si notoval pod vousy, zatímco já se svíjela smíchy na podlaze obývacího pokoje. Měl velice rozsáhlou knihovnu, ve které člověk mohl najít skoro vždy to, co potřebuje. Díky tomu jsem si nemusela půjčovat knihy v městské knihovně. Ale čas je neúprosný. Všechno hezké má jak svůj začátek, tak i konec. Já rostla a můj, v dětství „nesmrtelný“ dědeček, stárnul. Už jen stěží jsem hledala ten věneček vlasů na jeho moudré hlavě. Modré oči ztrácely svůj lesk, vrásek na jeho tváři přibývalo. To byla realita, kterou viděli ostatní. V mých očích a v mém srdci byl však pořád stejný. Já neviděla jeho vrásky ani sílu, které mu kvapem ubývalo. Pomalu jsem si začala uvědomovat, že přijde doba, kdy mi už nebude moci pomoct. A tak se také jednoho podzimního dne stalo. Odešel mi tam, kde se ho nemůžu na nic zeptat a on odpovědět. Ale kdyby mohl, určitě by mi poklepal na rameno a svým moudrým hlasem řekl: „ Můžu Ti nějak pomoci?“