Co můžeš udělat dnes......

Jistě jste někdy slyšeli rčení: „Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra“. Ale ruku na srdce. Kdo z Vás občas rád něco neodloží? A tak mi dovolte drobnou úpravu: „Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří a získáš tak den volného času“. To zní hned lépe, ne?

Zkuste se zastavit v této hektické době a na malou chvilku se zamyslet. Co všechno jste tento den odložili? Začne to hned ráno. Podíváte se z okna. Podle kalendáře jste přesně uprostřed léta, ale pohled z okna Vás tvrdohlavě přesvědčuje o tom, že je listopad. Kapky deště se předhánějí, která dřív dopadne na okenní parapet. Je pondělí a Vy byste měla jít vyzvednout svou pravidelnou dobírku novin. Ale copak se Vám chce do toho nečasu? Odložíte to na odpoledne. Třeba bude líp. V emailové schránce na Vás čeká nepříjemné překvapení. Upomínka z městské knihovny na vrácení Vámi zapůjčených knih, které již měly být dávno k dispozici čtenářům. Zatím však leží na Vašem nočním stolku, kde je pomalu zakrývá souvislá vrstva prachu. Ihned Vám v mysli vytane představa narůstajícího poplatku za nevrácení knih ve stanovené lhůtě. Není však dost silná na to, aby obstála v boji s představou promáčeného oblečení, mokrých vlasů a hlavně nepříjemné knihovnice. Knihy musí počkat do zítřka. A tak to jde celý den. Odkládáte a odkládáte a vždy si pro to najdete nějaké racionální zdůvodnění. Ale kde je konec? Musí ve Vašem životě dojít k nějaké rozhodující události, která Vás donutí s tím jednou provždy skoncovat? Uvedu tedy jeden příklad za všechny, který mě donutil přestat odkládat na zítra, pozítří, popozítří. Měla jsem dědu, který byl velkým milovníkem knih a literatury vůbec. Trávila jsem s ním v dětství každou volnou chvíli, dokud jsem nešla na střední školu. Tam jsem se ponořila do studia literatury, jak nejhlouběji to šlo. Hltala jsem informace o Nerudovi, Šrámkovi. Co psali, kde žili. Ale pořád se mi zdálo, že toho neumím dost na to, abych šla za svým milovaným dědečkem, a zahltila ho čerstvě nabytými informacemi. A tak to šlo dny, týdny a já pořád odkládala jeho návštěvu. A tak mi uniklo, že dědečkovi kvapem ubývá síly. Jen stěží bych hledala ten známý věneček vlasů na jeho moudré hlavě. A jednoho dne mi odešel. Bez rozloučení, náhle a nečekaně. A já mu nestihla říct ani sbohem natož to ostatní. Od té doby se snažím nic neodkládat na zítra, ale udělat to teď. V tuhle chvíli. A Vy všichni ostatní, co jste vydrželi se čtením tohoto článku až do konce, to zkuste také. Když chcete někomu něco říct, řekněte to. A jestliže máte něco udělat, neváhejte. Když jdete kolem výlohy, kde je vystavená kabelka, která se Vám líbí a Vás zrovna pálí výplata v kapse, kupte si ji. Příště už tam nemusí stát. Takže kupujte věci, co se Vám líbí, říkejte to, co právě máte na mysli, a vdechujte život plnými doušky.