Jeden člověk kdysi řekl, že "bez hořkosti, není sladkost dost sladká". A o tom, je i následující příběh. O sladkosti, která se stala hořkou a nakonec sebou přinesla i životní poznání.
Těšila se na něho každý den. Ráno když vstávala, přemýšlela, jak se asi má, jak začíná svůj den. A večer ji napadalo, jak ho tráví on, kdy uléhá ke spánku. Pomatovala si jeho vůni, zvuk jeho kroků když vcházel do dveří. Barvu jeho hlasu, smích, který uměl zaplnit celou místnost hřejivým teplem. To všechno si pamatovala. Jenže teď to bylo pryč. Zůstaly jí jen vzpomínky a ztracené touhy. Doufala, že dostali druhou šanci. Šanci na nový začátek. Ale to všechno postupně odvál čas. Teď jí zbyla jen prázdná náruč, v které ho mohla sevřít jednoho podzimního dne, než jí zmizel z očí společně s vlakem směrem do nenávratna. Tehdy ještě netušila, jak tohle skončí. Živila v sobě onen plamen, který se rozhořel mocnou silou kdesi hluboko v jejím nitru. Plamen, který postupně začal skomírat. Psala mu každý den a on odpovídal. Slíbila mu to a tak se rozhodla, že i když některé sliby v životě jsou jen prázdné, tenhle rozhodně prázdný nebude. A tak plynul čas. Ze dnů se staly týdny, z týdnů měsíce. On jí slíbil, že za ní určitě přijede a ona se toho slibu držela jako záchranného lana, které táhne trosečníka směrem ke člunu. Ale bohužel ještě netušila, že i v tomto případě dojde na známé přísloví - "sliby chyby". Byl týden před Vánocemi. Sníh se sypal z nebe jako bílá, nadýchaná peříčka z roztrhané peřiny. Lidé běhali v ulicích a sháněli dárky pro své nejbližší. Všude byla cítit vánoční atmosféra, na rozích ulice hrály koledy. I ona se rozhodla, že mu koupí dárek. Věřila, že když za ní do té doby nepřijel, určtitě měl důvod a na Vánoce si jistě čas udělá. I když jí dárky nikdy nešly příliš dobře balit do balicího papíru, s tím jeho si dala zvlášť záležet a už se v duchu viděla, jak mu ho předá, jak se budou smát, povídat o ničem a snad i o něčem. Ale utekl Štědrý den, poté další den a ještě další a ona se musela smířit se skutečností, že nepřijel a nepřijede. Napsal, že mu to ani tentokrát nevyjde. Omlouval se a ona si v té chvíli uvědomila, jak málo stačí, aby odpustila. Pár omluvných slov a jí se opět rozjasní zachmuřená tvář. A tak utekl i leden. Pak únor a jí, možná si teď řekneš čtenáři, dost pozdě došlo, že tohle nemá žádný smysl. Kdyby totiž chtěl, přijel by za ní už dávno. A tak se ona sladká chvíle v životě, kterou spolu zažili, stala také hořkou. Plnou nenaplněných slibů a očekávání, která se rozplynula jako pára nad hrncem. Nespočítala by, kolikrát ji napadlo, se za ním vydat. Ale kam vlastně? Do města, kde v životě nebyla, kde jí nikdo nečeká a on o ní nejspíš vůbec nestojí? A tak jednoho dne, onen kdysi silný plamen hluboko v jejím nitru, začal pohasínat až zhasl úplně. Od té doby uběhlo již mnoho dní, týdnů a dokonce i měsíců. Získala zpátky ztracenou rovnováhu, bolest se stala snesitelnější a jí se zase začalo chtít smát a hlavně žít. I když teď ví, jaká dokáže být hořkost, přesto stále věří, že sladkosti je v životě větší část a hořkost je jen její nedílnou, ale menší součástí.
