Málokdo mimo církev si dnes uvědomuje, že poslední den roku je nazván po římském biskupovi Silvestrovi I., který nastoupil na svůj stolec (roku 314) těsně po vyhlášení náboženské svobody v Římské říši Ediktem milánským (313). S vyhlášením náboženské svobody nastal podle některých „zlatý čas církve“ – kdy si křesťané konečně mohli oddechnout po staletích pronásledování a beze strachu veřejně projevovat svou víru. Silvestr ovšem tohoto dne zemřel, v roce 335, po velmi dlouhém pontifikátu.
S názorem, že Silvestrův pontifikát znamenal zásadní obrat v životě církve, lze souhlasit. Nelze však tvrdit, že by učinil nějak významnější pozici římského biskupa – již vzhledem k tomu, že Řím se právě v této době ocitl v mocenském vakuu poté, co císař Konstantin vybudoval nové hlavní město říše Konstantinopol daleko na východě. Přesto ale je jeho nástup spojený s faktem, že napříště se určité věci v církvi nevratně změní, a ty změny budou znamenat popření základních principů křesťanství až do této doby. Především, církev začala být mocenskou institucí. Jako taková začala být zajímavá pro lidi, kteří by se za jiných okolností křesťanské víře, s jejími požadavky na osobní čistotu a oddělení od světa, zdaleka vyhnuli. Zároveň musela být smířena s tím, že o jejím životě začal do značné míry rozhodovat vladař. Bylo to za pontifikátu tohoto římského biskupa, kdy byl císařem Konstantinem svolán celocírkevní sněm do města Nicea v Malé Asii. Konstantin, jako pragmatický panovník, potřeboval mít ve svém státě klid, a rozhodl se svolat sněm, který byl ukončil neustálé věroučné hádky a spory (které v některých případech opravdu ohrožovaly stabilitu říše) mezi křesťany. To se do značné míry podařilo, když tento sněm definoval křesťanské vyznání víry a sjednotil období, kdy mají být slaveny Velikonoce. Při závěrečné řeči na sněmu Konstantin opět zdůraznil, jak mu záleží na pokoji v církvi i říši. V okružním listu pak informoval o výsledcích jednání a shodě ohledně slavení Velikonoc.
Až do konce 4. století ale byla církev neustále zmítána dalšími věroučnými spory, které mimo jiné ukazují, že jednotlivé církevní farnosti (církve v různých městech říše) byly do značné míry samostatné a neexistovalo nějaké centrální řízení církevní organizace. Tak např. ariánství dlouho v církvi přetrvávalo, v některých římských provinciích dokonce převládalo nad ortodoxním výkladem (i sám císař Konstantin byl jeho přívržencem), naopak na východě bylo populární nestoriánství, atd.
Postupné narůstání moci církve a její prorůstání se světskými strukturami se vykrystalizovalo až po definitivním pádu a rozpadu Západořímské říše tj. převážné části jižní a západní Evropy, kdy si v oblastech, jež byly zbaveny trvalejší světské vlády, vybudovala vedoucí mocenské postavení církev, nyní zvaná římskokatolická. Stalo se tak i za pomoci padělaného dokumentu tzv. Konstantinovy donace, pomocí kterého si nárokovala vládu nejen nad Římem, ale i nad celou Itálií a vlastně i celým Západem, zatímco v oblasti, v níž byla zachována vláda císaře, tj. ve Východořímské, pozdější Byzantské říši, byl hlavou církve panovník. V obou případech tak došlo k propojení světské a duchovní moci, což je právě to velmi neblahé „přizpůsobení světu“, před kterým varoval Ježíš Kristus i první apoštolové...
Přestože zřejmě nebyl tím hlavním strůjcem odpadnutí od ryzí víry, byl právě Silvestr I. vnímán všemi reformačními skupinami, počínaje již Valdenskými ve 12. století, jako ten „zrádce církve“, ten, kdo zaprodal „Kristovu nevěstu“ Antikristu.
