Žijeme v době systematických a rostoucích útoků proti rodině a proti životu samotnému. V dnešní sekularizované společnosti je silná tendence zpochybňovat instituci rodiny, její přirozenost a poslání, její základ nacházející se v manželství muže a ženy. Tato tendence je zřetelná v programech mnoha národních a mezinárodních politických a lidsko-právních organizací (včetně organizace OSN UNESCO), má plnou podporu v médiích; vstupuje také do sféry života ekonomického, profesionálního a zkresluje nám i našim dětem hodnotné a pravdivé vnímání vztahů, rodiny a zvláště manželského života .
Zatímco v rozvojových zemích je dětí nadbytek, v mnoha vyspělých se schopnost reprodukce, plodnost „zhroutila“. Souběžně s tím se neschopnost lidí v moderní společnost budovat dlouhotrvající vztahy, promítla do velmi rychlého ukončování manželství - rozvody se rozšířily jako epidemie ve většině zemí s křesťanskými kořeny. Potratová agenda se naopak stala tak přirozenou součástí života, že si lidé už ani neuvědomují, jak hluboce zraňuje duši národů, otupuje svědomí lidí a nevyhnutelně vede k Božímu soudu. Volné svazky včetně znejasnění pohlavní identity a genderovými manipulátory prosazované představy, ži si každý člověk může libovolně volit i měnit svou sexuální orientaci a identitu, vytvářejí vážný sociální problém, stále více se rozšiřující a rovněž přispívají k relativizaci tradičních hodnot. Je zde jedno velké riziko, ba dnes už jistota, že takovýto stav věci předá našim dětem pochybnosti o sobě samých a o své budoucnosti a přispěje k podlomení jejich schopnosti navazování odpovědného partnerství.
Rodina a manželská láska
Manželská láska patří k našemu trvalému dědictví. Vytváří samotnou podstatu manželství, a je proto srdcem rodiny. Monogamní partnerství je přes všechny útoky sociálních inženýrů stále všeobecným ideálem lidstva. Na základě výsledků společenskovědních výzkumů docházejí vědci k tomu, co se nazývá "transkulturní ideál", který spočívá v zjištění, že děti nejlépe prospívají, pokud jsou vychovávány oběma rodiči, kteří jsou oddáni jeden druhému a společně pečují o své děti. "Studie ukazují, že manželský závazek není udržován pouze vzájemnou přitažlivostí, ale také morálním přesvědčením o závažnosti manželství a obavou ze společenských a finančních důsledků rozchodu.“*
Děti spolu s jejich výchovou jsou bezprostředním výsledkem, plodem manželské lásky. V minulosti (po staletí) se manželská láska, zejména v křesťanské teologii a pak i v praxi podceňovala, což způsobilo obrovské škody a vedlo k nepochopení pozitivní role sexuality v životě vůbec. Vzhledem k tomu, že sexualita byla pokládána za cosi tělesného a (tedy) hříšného, i pohled na samotný sexuální akt był spojen s pocitem viny. Teprve v našem věku była konečně sexualita rehabilitována jako Boží dar (jímž také dle Bible jednoznačně vždy byla) a příležitost manželských partnerů se vzájemně obdarovat.
Jak sladit manželskou lásku se zodpovědným předáním dalšího života? Není důvod proto, aby láska a rozmnožování byly protikladnými body ve struktuře manželství. Láska k dětem je – a má být – výsledkem manželské lásky. Je to právě tento cit, který umožňuje manželům plodnost fyzickou i duševní. Akt početí bez manželské lásky a lásky k dítěti by byl pouze smutnou parodií lidského otcovství nebo mateřství. A naopak, manželský svazek, který se úmyslně brání početí, je sám o sobě ubohý a křehký. Manželé totiž obdrželi Boží úkol stát se spolupracovníky Božími v předávání života, ve výchově dětí a v rozmnožování Božích potomků. Kristovo odevzdání se církvi je v Bibli obrazem skutečné manželské a rodinné lásky.
Výchova k zodpovědné sexualitě
Sexuální výchova tak, jak je v poslední době prezentované např. MŠMT, se jen snaží reagovat na ideologické požadavky sekulárního humanizmu, které jsou z hlediska vytváření a chápání hodnot velmi problematické. Pohlavní styk bývá v této výuce oddělen nejen od aktu plození, ale také od vytvoření úzkého vztahu mezi partnery. Místo aby sexuální výchova kladla důraz na citovou a morální výchovu ve vztahu k druhému, upřednostňuje antikoncepci, potrat, ospravedlňuje homosexualitu a propaguje hlavně ochranu proti pohlavně přenosným nemocem.
Sexuální výchova je ovšem nezbytná pro zdravý biologický, psychologický, sociální a morální vývoj člověka. Oddělení plození od pohlavního styku nám však nepomůže stát se zodpovědnějšími ve vztazích a citech k bližním. Z pohledu hodnotového pojetí nabývá sexuální život významu jen ve spojení s láskou, která se projevuje v potěšení ze setkávání se s milovanou osobou a v radosti z povolávání dětí k životu. Hodnoty, které láska vyznává, jsou: svoboda, vzájemné obdarovávání, věrnost a přání, aby společný vztah přetrval do věčnosti. To znamená, že láska je povoláním k vybudování pevného a trvalého vztahu zakotveného v manželství, nikoli pouze v citech. Pouze tato perspektiva dává veškerý smysl sexuální výchově.
Děti pro zdravý vývoj potřebují oba rodiče
Ze samotné biologické podstaty lidské bytosti, z faktu, že člověk je stvořen jako muž a žena plyne, že jejich úlohy ve společnosti i v rodinách jsou odlišné, specifické. Muž a žena jsou stvořeni tak, aby se komplementárně doplňovali a vzájemně podporovali, nikoli aby byli stavěni proti sobě v jakési „válce pohlaví“ – jak tuto otázku často podávají feministky. Mateřství a výchova dětí po narození jsou jednou z největších výzev v životě žen – a jsou v této úloze zcela nezastupitelné. Předat dětem např. schopnost milovat a vstupovat do sociálních interakcí je do značné míry úloha žen a jejich mateřské výchovy – vzhledem k tomu, že základní charakterové rysy člověka se formují do 3-4 let. Je naopak prokázáno, že dítěti hrozí těžká deprivace a poškození jeho charakteru např. zvýšenou agresivitou a necitelností, pokud nemá láskyplnou péči, kterou mu může poskytnout pouze vlastní rodič, a v první řadě matka. Je tedy velmi žádoucí, aby naší společností byla tato možnost matek pečovat o děti v prvních létech jejich života zaručena. Naopak hlavně od otce získává dítě schopnost posunovat své meze, překonávat překážky a objevovat nové věci. Je to mužský prvek, který dodává při výchově prvky odvahy a soutěživosti (tyto odlišnosti ve výchovných důrazech jsou dobře vidět i na odlišném způsobu, jak si ženy a muži hrají s dětmi).
Dospělí, a zvláště rodiče, přestože jako autority mají právo poučovat dítě, mívají sklon zanedbávat naslouchání dětem, které jedině vytváří zpětnou vazbu a záruku opravdového dialogu. Děti potřebují, aby se jim naslouchalo, chtějí být přijímány proto, že jsou, a pro budoucnost, kterou mají před sebou. Budoucnost je darem vloženým do jejich rukou, a ne nástrojem pro to, aby rodiče realizovali své plány, často ty, které nemohli sami uskutečnit. Děti požadují důslednost; chtějí být šťastné a být vyslyšeny ve své touze po štěstí. Dobří rodiče jsou takoví, kteří věnují dětem dostatečnou pozornost: právě takovou, kterou dítě vyžaduje, pozornost aktivní, ale i pasivní, dovedou poučení dávat i přijímat. Dobří rodiče jsou takoví, kteří dovedou ve správném okamžiku být nebo naopak nebýt přítomní. Rodina je laboratoř společnosti. Prostřednictvím vzájemného naslouchání, ve kterém zároveň jeden druhého vychováváme, rostou rodiče a děti v životě i v míře schopnosti budovat vzájemné vztahy.
Děti jako nejlepší dlouhodobá investice
Rodina a péče o děti obecně by podle mého názoru měla na vládní úrovni zahrnovat pohled, o kterém se dosud přemýšlelo jen teoreticky (ale je zahrnut např. v pro-rodinném programu KDU-ČSL). Lze ji totiž pojmout jako investici do budoucnosti. Z ekonomického hlediska jsou děti tou nejlepší dlouhodobou investicí – tak byly vždy vnímány i v tradiční společnosti. Pro rodinu jsou děti investicí, protože zajišťují budoucí příjmy rodiny i nejlepší zajištění starších generací v období života, kdy už nejsou ekonomicky soběstační. K tomu, aby děti byly schopny své rodiče zajistit ve stáří, je nevyhnutelným předpokladem to, že rodiče do nich investovali svůj čas, peníze a především lásku a tak z nich vychovali samostatné, vzdělané, pracující a zodpovědné lidi. Především v rodinách totiž platí Kristův zákon: „Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný.“
Současný přístup našeho státu dosud nepočítá s rodinou jako s rovnoprávným ekonomickým subjektem. Rodiny s dětmi mají „dodat na trh“ potřebnou pracovní sílu a vychovat lidský kapitál. Ale nikdo se nezabývá tím, jaké náklady rodina vlastně má, stát je daňově vůbec nezohledňuje. Současná daňová sleva na dítě je nízká, nákladům neodpovídá, a přesto je chápána jako forma „zvýhodnění rodin“. Pro společnost tyto děti znamenají investici do růstu domácí ekonomiky, pro náš stát znamenají investici do budoucích příjmů sociálního a důchodového systému a do daňových výnosů státu. Vzhledem k demografickému vývoji naší společnosti je možno říci, že dnes už je tak jako tak skoro pozdě – ale otázka fatálního nedostatku mladších věkových skupin a praktického vymírání našeho národa bude v příštích desetiletích stále naléhavějším společenským problémem, který může vyústit až v mezigenerační válku. Představy EU, že populační deficit evropských národů bude nahrazen „dovozem“ převážně muslimského obyvatelstva severní Afriky, či Blízkého východu může také vyústit v konec evropské civilizace tak, jak ji po staletí známe.
Závěr
Na rozdíl od mnoha defétistických postojů se nedomnívám, že v této situaci nezbývá než rezignovat na šanci k obratu od tohoto neradostného stavu. Jedno z přísloví v Bibli říká, že „živý pes je na tom lépe, než mrtvý lev” - pokud žijeme, má každý z nás ještě šanci tento neradostný stav změnit. Mrtvola již tuto šanci nemá. Nebuďme tedy živými mrtvolami, nebo lidmi, kteří se jen vezou a sami se bojí přijmout odpovědnost za svůj život a za budoucnost našeho národa. Každý z nás má možnost tam, kde žije, udělat něco pro zlepšení situace – pokud ovšem má ponětí, jak by mohl situaci změnit. Začněme tedy tam, kde je přirozený základ našeho života i celé společnosti – v našich rodinách.
*Poznámka: Studie totiž potvrzují to, co mnozí předpokládali: Rozvod za sebou zanechává lidi, kteří se cítí odmítnutí, osamělí a s depresemi a tyto pocity trvají často i několik let. Méně známý už je fakt, že rozvod má vliv i na fyzické zdraví - zhruba ve stejné míře, jako kouření jedné krabičky cigaret denně. Zvýšená míra úmrtnosti napovídá, že rozvedení lidé mají sklon žít o několik let méně než ti, kteří v manželství setrvávají. Rozvod navíc velmi často vede k chudobě; především tehdy, pokud bylo zrušeno manželství, ve kterém jsou děti, neboť dvě domácnosti stojí více, než jedna a pracovní motivace a výdělky mohou poklesnout také z důvodu osobní nespokojenosti. Navíc jen relativně málo otců platí dostatečné výživné, takže absence biologického otce se stává převládajícím faktorem v problematice dětské chudoby; přinejmenším v USA a pravděpodobně tomu nebude jinak ani v případě i dalších zemí. Důsledky rozvodu a svobodného mateřství pociťují i samy zúčastněné děti, neboť absence otce vytváří pro děti celou řadu problémů, ať už jde o absenci danou rozvodem či skutečností, že dítě je vychováváno svobodnou matkou. U dětí žijících jen s jedním rodičem se také častěji objevuje zneužívání či zanedbání rodičem.
Děti žijící se svou biologickou matkou a otčímem či přítelem své matky navíc častěji čelí zvláštnímu nebezpečí: Zvýšené míře zneužívání, mnohem většímu riziku zabití a slabší tabuizaci incestu. Někteří sociologové a psychologové hovoří o "magickém číslu" 70ti procent - tolik procent lidí se závažnými sociálními patologiemi vyrůstalo v rodině, kde chyběl obec: 70 % vězňů, 70 % mladistvých vrahů, 70 % náctiletých uprchnuvších z domova a 70 % delikventů. Někteří vědci začali hovořit o "invazi barbarů" – takto označují chlapce, kteří vyrostli bez otcovské péče a nejsou proto připraveni na přijetí role manželů, jejichž úkolem je zabezpečit rodinu. Děti, které vyrůstaly v rodině s jedním rodičem či v rodině, která se skládala z jednoho biologického a druhého nevlastního rodiče, jsou dvakrát až třikrát náchylnější k tomu, že budou v budoucnu potřebovat pomoc psychologa a je u nich také mnohem pravděpodobnější, že budou mít nechráněný pohlavní styk, že se stanou kuřáky a že budou mít problémy s drogami a alkoholem. Naproti tomu pouze asi 12 % dětí, které žijí s oběma biologickými rodiči, má vážné problémy ve škole. Toto číslo se zvyšuje na cca 22 % u dětí, kteří žijí s rozvedenou matkou a na cca 30 % u dětí, jejichž matka se nikdy neprovdala.“
