Zvolili jsme si zlaté tele

Starozákonní Izraelité, sotvaže se na cestě za svobodou vyskytly potíže, odvrátili se od Boha a klaněli se zlatému teleti. My jsme si místo poctivosti, spravedlnosti a tradičních hodnot zvolili nadutou aroganci, demagogii a příslib většího žvance, tedy rovněž zlaté tele.

Ač se to nezdá, máme se starozákonními Izraelity více společného, než si myslíme. Oni žili tenkrát ve velmi těžké době. Těžkými zkouškami procházíme i my.

Izraelité žili v egyptském otroctví. My jsme půl století žili v totalitní nesvobodě. Nejdříve nacistické, hnědé, a po kratinkém vydechnutí v komunistické, rudé. Stejně jako Izraelité, i my jsme byli silně omezováni. Ne každý mohl studovat to, co chtěl, ne každý se mohl podívat za hranice, spousta knih se u nás nesměla nejen vydávat, ale ani šířit. Proto se mnohé knihy pašovaly z ciziny. Stejně tak hudba, gramofonové desky. Zahraniční rozhlas byl rušen. Nikdo nesměl veřejně vyjádřit svůj názor. A pokud jej řekl v soukromí, musel mít strach, zda to neuslyší uši nepovolané. Ti, kdo drželi hubu a krok, a byla jich nakonec drtivá většina, měli své jisté. Neměli strach o práci, i když nebyla zrovna po chuti, naopak, pracovat musel každý. Mnohdy se však dělalo, že se dělá. Za to byly plné obchody, kde jsme si mohli vybrat z několika málo druhů, abychom si navzájem nezáviděli. Stejně tak Izraelité, pokud nerebelovali a řádně dřeli, dostali jídlo a měli jistou střechu nad hlavou. Byl v tom rozdíl? Nebylo obojí otroctví? Pokud se však někdo proti utiskovatelům postavil, měl zaděláno na velký problém. Tak, jako se stalo Mojžíšovi, stejně se dělo i disidentům. Mojžíš musel uprchnout ze země, disidenti, pokud neemigrovali, končili v kriminálech nebo jako kotelníci, noční hlídači, traťoví dělníci, popeláři či počišťovači kanálů. Bez ohledu na akademické tituly.

Sotva se Izraelité dostali na cestu do země zaslíbené, do nové svobodné vlasti, začali si mnozí stýskat, začali reptat. Cesta to byla krušná, plná útrap. „Kéž bychom byli umřeli v Egyptské zemi rukou Jahvovou, když jsme seděli u hrnce masa, když jsme se mohli dosyta najísti chleba. Zavedli jste nás na tuto step, aby zahynula hladem celá tato společnost.“ (Ex 16,3)[1] Bůh jim tedy seslal manu, ze které mohli být živi. Po chvíli opět reptali: „Proč jsi nás vyvedl z Egypta? Snad aby žízní zahynuly naše děti, naše stáda?“ (Ex 17,3) Bůh jim dal pramen vody. Jenže Izraelité reptali dále, až se nakonec odvrátili od Boha, udělali si zlaté tele, kterému se potom klaněli.

My jsme rovněž na cestě z otroctví ke svobodě. V listopadu roku osmdesátého devátého jsme se na tuto cestu vydali. Mnohokrát jsme si od té doby stýskali, jak se nám vede, reptali jsme a reptáme stále více. Nikdo z nás nechce vidět, že si žijeme neskonale lépe, než za komunistů. O jak vysoké chudobě svědčí třeba přeplněná lyžařská střediska? Nebo si třeba zkusme zajít během dne do našich marketů. Je tam vždy plno. Dokonce tam uvidíme lidi, kteří by měli být, a v podstatě také jsou, v práci. Mnohdy ani není kde zaparkovat. Kde je ta chudoba? Jak to, že máme málo peněz? Kolik toho vlastně potřebujeme k životu? Kolik toho sníme? Musíme se přežírat? Když jsem byl kluk, tolik otylých, spíš bych měl použít výraz "vyžraných", lidí nebylo. I spousta důchodců má problémy s nadváhou, tedy asi netrpí hladem. Dále se ptám: kolik domácností má více než jednu televizi. více aut? Vždyť se můžu dívat současně jenom na jednu. Můžu se vézt pouze v jednom autě. Můžu spát pouze na jedné posteli, můžu sedět pouze na jedné židli. A tak dále, a tak dále.

Ta naše nouze by se dala nazvat rozežraností. Z rozežranosti také nemáme více než jedno dítě v rodině. Když má někdo tři, či dokonce více dětí, je považován za nezodpovědného, neřku-li za cikána. Tím se nechci dotknout Romů. Přitom ubývá mladých, kteří by na své rodiče mohli dělat. Kdyby zde neexistovala antipopulační či spíše antirodinná politika a kdybychom ročně nezavraždili 40 000 dětí dříve, než se narodí, nemuseli mít naši důchodci 500 dolarů. Jenomže to není problém pouze naší země. Je to problém celého vyspělého světa.

 Samozřejmě, nemáme jistou práci, jsou zde nezaměstnaní. Ale ani oni si většinou nežijí tak, že by umírali hlady. Nedávno jsem byl v jedné silně zadlužené rodině. Tři děti a každé mělo dotykový telefon. Když jsem na to poukázal, dívali se na mne jako na vyvrhele. Svědčí to o skutečné chudobě? Spíše o chudobě ducha a chtíči mít všechno, co ostatní.

Napadlo někoho, že si v našem globalizovaném světě žijeme skutečně nad poměry? Porovná někdo z nás svou vlastní životní úroveň s životní úrovní jiných zemí? Nemyslím tím naše nejbližší sousedy. Ale sousedy trošinku vzdálenější. Ať se to komu líbí či nikoliv, žijeme si vysoko nad poměry většiny obyvatel této planety.

A přese všechno reptáme, reptáme a reptáme. Stejně jako biblickým Izraelitům, kterým se cestou za svobodou zastesklo po egyptském otroctví s hrnci plných masa, tak také nám se zastesklo po komunistickém totalitním karabáči. Dokázali jsme to v posledních čtyřech měsících už dvakrát. Na podzim v senátních a krajských volbách, včera ve volbách prezidentských.

Zvolili jsme si ZLATÉ TELE.

Jenže Izraelité nakonec prohlédli. Věřím, že i my prohlédneme, zlaté tele z jeho piedestalu odstraníme a sejdeme se v lepších časech.

[1] Překlad Mons. Dr. Josefa Hegera