… a máte zážitek na dlouho. Stačí navštívit lékařskou pohotovost v nemocnici řízené krajem a krajem také transformované na a.s.
Ale od začátku. Minulou sobotu mi bylo tak nějak na nic. Bolelo mne v krku, hlava, klouby. Zkrátka a dobře, bolel mne celý člověk. Osvědčená léčba na slovácký způsob, tedy jeden hrnek horkého čaje se slivovicí za druhým za účelem řádného vypocení nezabírala. Proto v neděli ráno po probdělé noci, ačkoliv jsem neměl horečku, zajel jsem do okresní nemocnice, kterou zprivatizoval a také řídí kraj, na tzv. pohotovost. Hned u vchodu, jako řádný občan ctící zákony, jsem v automatu zaplatil devadesátikorunový poplatek, mající zabránit zneužívání dobrodiní lékařů daného zdravotnického zařízení.
Měl jsem štěstí. V čekárně nikdo nebyl, a tak dříve než jsem si stačil sundat kabát, objevila se usměvavá sestřička, která mne okamžitě pozvala dál. Pan doktor byl starý známý. Znali jsme se z doby, když jsem ležel na plicním oddělení téže nemocnice s přechozeným zápalem plic. „Tak to je dobré. Známý doktor, navíc odborník z plicního.“ Po tehdejším přechozeném zápalu plic mívám občas obavu, aby se mi to nestalo ještě jednou. Ale dnes budu dobře prohlédnut.
Když jsme se srdečně pozdravili, vylíčil jsem mu své potíže. Sestřička se smíchem prohlásila, že snad nemám ptačí chřipku. Rádoby žertujíc, popletla si prasečí chřipku s ptačí. No nic. Odpověděl jsem, že to snad ne, protože mezi ptáky jsem nikde nebyl a mezi prasátky rovněž. Pan doktor s vážnou tváří prohlásil, že se jedná o skutečné chřipkové příznaky, až na absenci horečky. A prasečí chřipky se obávat nemusím. Ročně u nás zemře na obyčejnou chřipku kolem patnácti set lidí a nikdo o tom nemluví. A na prasečí zemřeli teprve dva a jsou z toho všichni pryč. Trochu jsem pana doktora poopravil, že těch mrtvých na obyčejnou chřipku bývá kolem dvou tisíc, ale jinak že s ním souhlasím. Nakonec mne prohlédl pomocí fonendoskopu, výborně, na plicích žádný nález. Ani si nevšiml zhruba patnácticentimetrové jizvy po plicní operaci, kterou jsem podstoupil loni v jiné nemocnici.
„Tak co bychom Vám dali?“ pravil pan doktor. Chvíli meditoval, že snad ať si koupím paralen, nebo coldrex a tak podobně. „Víte co, zeptejte se lékárníka. Ten Vám poradí, co byste si měl na to vzít.“ Po těchto slovech jsem zalapal po dechu. Co to ten člověk vlastně říká. Lékař, plicní specialista mi říká, abych šel za mastičkářem (lékárníci ať mi laskavě prominou, tímto je nechci nikterak ponížit), který má být chytřejší než atestovaný doktor? To je snad zlý sen! Pan doktor si povšiml mého zaraženého pohledu a tak mi ještě poradil, abych v případě, že bych dostal vysokou horečku a která byi trvala dva či více dnů, okamžitě přišel. Nejraději rovnou na plicní, když jsem jejich bývalý pacient. Sestřička dodala, že snad nejlepší by byl modafen. „Výborně!“, zajásal pan doktor. „Tak si jej kupte. Ten pojišťovna nehradí.“ „Ale pane doktore,“ řekla sestřička, „neměl byste jej raději napsat, protože aby pán neměl problém. Modafen je na seznamu.“
Pan doktor mi tedy napsal recept a popřál mi brzké uzdravení. „Takže léčbu na slovácký způsob přeruším, pane doktore.“ „Ale to není třeba. Horký čaj se slivovicí Vás jenom rozehřeje.“, odpověděl pan doktor. „V kombinaci s modafenem?“, reagoval jsem udiveně. „No, samozřejmě, nesmíte to přehnat.“, vážně odvětil pan doktor.
Jako v mrákotách jsem se vypotácel ze dveří. Až venku mi došlo, že při odchodu jsem zapomněl pozdravit. Kdybych zůstal doma a léčil se starodávným osvědčeným způsobem, mohl jsem ušetřit devadesát korun a také projetý benzin. Ale zase bych neměl zážitek, na který dlouho nezapomenu.
Nedej Bože, abych byl nucený využít služeb krajem řízené nemocnice, ve které působí takoví odborníci.
