Na svátek svaté Ludmily připadají oslavy dvacátého výročí založení oblastní charity v Uherském Hradišti. Dnes je to velká nezisková firma s více než 160 pracovníky a mnohamilionovým vyrovnaným rozpočtem. V souvislosti s připravovanými oslavami mi byly položeny dvě otázky, na které se následně pokouším odpovědět a tím také objasnit poslání jak oblastní Charity v Uherském Hradišti, tak Charity jako takové.
1. Jak vnímáte pomoc druhým, co pro Vás osobně znamená?
„Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,40) Tento takřka notoricky známý verš z Matoušova evangelia, který se velmi často používá ve vztahu k dětem, zejména v protipotratových kampaních, dle mého soudu plně vystihuje uvedenou otázku. Samozřejmě, jeho význam je daleko širší, daleko obecnější, poněvadž nepatrným bratrem, potažmo sestrou může být kterýkoliv člověk potřebující pomoc druhého. Téměř vždy se jedná o lidi nějakým způsobem sociálně vyloučené. Obecně se má za to, že se obvykle jedná o Romy či bezdomovce. Patří sem také lidé dlouhodobě nemocní či postižení ať tělesně nebo duševně, lidé v terminálním stadiu nemoci. Z laického pohledu by uvedený výčet mohl být konečný, ale není tomu tak. Mezi lidi potřebných pomoci patří také ti, u nichž potřeba pomoci není viditelná. Jsou to oběti domácích násilí, šikan ve škole či v zaměstnání, lidé, kteří ztratili práci nebo dokonce někoho blízkého. V neposlední řadě sem patří tvorečkové, kteří neměli spatřit světlo světa, tedy nechtěné děti, nebo naopak lidé, kteří „jsou zde již příliš dlouho“ a kteří tak „ujídají ze stolu společnosti“, tedy lidé staří či nevyléčitelně nemocní.
Dnešní společnost, zahleděná především do sebe a propagující pouze výkon a osobní úspěch, dle mého soudu zcela nedostatečným způsobem reaguje na tuto část sebe samé. Mnohé problémy nevidíme či nechceme vidět, velmi často pomoc těmto potřebným převádíme na peníze. Prostě škudlíme tam, kde to není vidět, škudlíme na těch, kdo se nemohou bránit. Samozřejmě, bez peněz to moc dobře nejde. Avšak vyspělá společnost se pozná především podle toho, jakým způsobem se dokáže postarat o ty své členy, kteří jsou odkázáni na pomoc druhých.
Tolik, jak vnímám pomoc druhým. Co pro mne znamená pomoc druhým? To je velmi jednoduchá otázka, na kterou je velmi těžká odpověď. V podstatě souvisí s ústředním tématem Goethova Fausta, tedy s otázkou o smyslu života, kterým je tvořivá práce pro druhé. Ne pro sebe, ale pro druhé. Tedy pomoc druhým bez ohledu na sebe. V této souvislosti se mi vynořuje snad nejzářnější příklad faustovského obětování se druhým – Matka Tereza. Samozřejmě svatý František či svatá Zdislava a další světci a světice. Z žijících nelze nevzpomenout například P. Romana Musila, misionáře na Haiti. Těžko se najde někdo, kdo by neslyšel o akci „Voda pro Haiti“. Budování babyboxů, které zachránily už 57 děťátek a jejich tvůrce Ludvíka Hesse. Hospicové hnutí a jeho zakladatelku u nás Marii Svatošovou. Samozřejmě, stovky, ba až tisíce bezejmenných pracovníků či spolupracovníků Charity, jejichž bezmezná láska k lidem do důsledku naplňuje verš uvedený na začátku.
2. Co byste popřál Charitě do dalších dvaceti let?
Na Matoušův verš navazuje podobenství O milosrdném Samaritánovi z Lukášova evangelia (Lk 10, 20-37), které dle mého soudu naplňuje poslání Charity. Pomoc potřebným se táhne dějinami lidstva jako červená nit. Již ve Starém zákoně byli Izraelité vyzýváni slovy „Ať u tebe není potřebného“ (Dt 15,14), tedy, aby se starali o ty, kteří se ocitnou v nouzi. Jedná se tak o naplnění Božího příkazu o zachování důstojenství člověka, který je nositelem obrazu Božího. Každý člověk je hoden pomoci, ať je to žebrák nebo král, ať je to bezdomovec či prezident. Starozákonní příkaz se naplnil jak ve zmíněném podobenství, tak třeba i v Mt 25, 34 – 44, kde se hovoří o tom, že „… nedali jste mi napít, najíst, neoblékli jste mne a nenavštívili jste mne, neznám vás“. Stručně řečeno, Ježíš se zjevoval především v trpících a skrze trpící. Proto pomoc trpícím vždy bylo a stále je naplněním Ježíšova odkazu. Z neznalosti a z podjatosti zatracované špitálnictví bylo ve středověku právě jeho naplněním.
V současnosti nositelem „špitálnického“ poslání je právě poslání Charity. Její činnost je rozsáhlá a různorodá, přičemž v centru jejího zájmu je „pouhopouhý“ člověk. Člověk trpící, opuštěný, potřebný pomoci. Právě ten byl v hledáčku několika nadšenců, kteří před dvaceti lety, prakticky bez prostředků, ale s o to větším nadšením, spustili charitní dílo v Uherském Hradišti. Dnes jsme největší oblastní Charitou v ČR s více než 160 pracovníky a s mnoha a mnohamilionovým vyrovnaným rozpočtem, přičemž zdaleka ne všechny ty miliony jsou od státu. Uherskohradišťská Charita se tak stala velmi slušnou firmou, od které by si mohli mnozí manažeři firem řízených státem vzít příklad. Začíná to především tím, že pracovníci Charity včetně jejího vedení neberou tuto činnost pouze jako zaměstnání, ale jako poslání. A končí to tím, že to dělají za platy, za které by mnozí úředníci veřejné správy ani nešli do práce.
Nedávno jsem slyšel názor, že Charita a jí podobné organizace a společnosti, suplují úkol státu. Ano, souhlasím. Přitom stát k jejich činnostem není zrovna nejštědřejší. Není se co divit. Charita je totiž příkladná konkurence sociálním službám řízených veřejnou správou, protože s daleko menšími nároky na finance od státu dělá daleko větší služby. Historicky vzato, bylo tomu tak vždycky.
Takže co popřát Charitě do dalších dvaceti let? Nic! Do žádných dalších dvaceti let, ale do příští stovky let! Protože dokud bude mezi lidmi chybět dostatek opravdové lásky, dokud každý bude vidět pouze svůj vlastní úspěch a nebude vidět vedle sebe trpícího, bude Charity zapotřebí. Kdo jiný by potom měl v praxi naplňovat Ježíšův odkaz pomáhat trpícím? Takže přání Charitě do roků budoucích vyslovuji toto:
Ať přes všechna protivenství světa pomáhá potřebným a nenechá se nikdy od toho odradit.
Ať jí nikdy neschází dostatek nadšených a obětavých pracovníků a spolupracovníků.
Ať nepřestane být naplněním odkazu Kristova pro ty, které svět opustil.
