Proč Svatý Václav a ne Mistr Jan?

Proč je Svatý Václav symbolem české státnosti, kdežto Mistr Jan synonymem rozvratu českého státu? Proč se v osudových okamžicích český i moravský národ obrací ke Svatému Václavovi? Proč se raději neobrací k Janovi z Husince?Proč úcta k jednomu z nich žije přirozeným způsobem v běhu více než tisíce let a úcta ke druhému byla vyvolána uměle během posledních dvou či tří století?

Není to snad tím, že budování české, a také moravské státnosti spočívá na duchovních základech? Vždyť i počátky prvního státního útvaru na našem území, Velké Moravy, jsou spojeny s osobami duchovními, svatými Cyrilem a Metodějem. Biskup Metoděj dokonce pokřtil děda svatého Václava, knížete Bořivoje. Tím bylo dáno nejužší spojení obou národů, českého i moravského, nejen po stránce politicko-ekonomické, ale především po stránce kulturní a duchovní. Kníže Václav, a nikdo jiný, je totiž patronem moci. Věčný kníže, vládce, který zajišťuje mír této zemi svou přímluvou u Hospodina.

Co se Mistra Jana týče, s jeho jménem je spojeno zničení a vyvrácení českého státu ruku v ruce s dlouhotrvající bratrovražednou občanskou válkou. Husovou tragédií není jeho nešťastné upálení v Kostnici, ale zneužití jeho jména lůzou, čímž nemyslím pouze revoltující chudinu, ale i část šlechty a měšťanstva, přihřívající si svou polívčičku na úkor Církve a katolíků[1]. „Hus sám byl ctitelem svatého Václava, a u husitů z doby revoluce i v době pozdější, u husitů, kteří vskutku nechtěli být věrou a kultem něčím jiným, než dokonalými katolíky, žije úcta svatého Václava neporušena a nezměněna dál.“ píše prvorepublikový historik a rektor Univerzity Karlovy Josef Pekař. Proč u Lipan na obou bojujících stranách zněl Svatováclavský chorál? Proč se nemodlili k Janu Husovi?

Proč v národním obrození Svatý Václav zůstává zemským ochráncem, a navíc se stává také ochráncem českého národa, symbolem jeho svébytnosti a touhy po ní. Proč se jím nestal Jan Hus?

Proč revoluční události 1848 byly opět spjaty se jménem Svatého Václava, když ozbrojený sbor národních gard byl původně nazván Sborem svatováclavským. Na shromáždění pražského lidu ve Svatováclavských lázních 11. března 1848 byl zvolen tzv. Svatováclavský výbor. Na návrh Karla Havlíčka Borovského byl 19. března 1848 přejmenován Koňský trh na náměstí Václavské. Proč se národ v těchto vypjatých okamžicích neobrátil k Janovi z Husince? Proč Karel Havlíček, v učebnicích líčený jako odpůrce tmářské Církve, prosadil pojmenování největšího pražského náměstí po velkém českém světci?

Proč se svatováclavská tradice dostala s českými a moravskými emigranty i za velkou louži a roku 1858 v Nové Praze v Minnesotě byla založená česká obec zasvěcená Svatému Václavu. Proč nebyla založená obec ke cti Mistra Jana?

Proč se za I. světové války zejména ruští legionáři obraceli ke svatováclavské tradici? Proč je neposilovala tradice husitská?

Svatý Václav se během věků stal národním symbolem. Není proto divu že socha svatého Václava na Václavském náměstí byla v moderních dějinách českého státu svědkem mnoha významných událostí, ať již vyhlášení samostatnosti 28. října 1918, nástupu okupace ale i osvobození, odehrávaly se zde protisovětské demonstrace v srpnu 1968, zde se upálil v lednu roku následujícího Jan Palach, zde se také odehrála část událostí v listopadu 1989. Proč se toto všechno neodehrálo na Staroměstském náměstí u Husova pomníku? Svatý Václav je totiž symbolem národní jednoty a ve všech dobách, dobrých i zlých, se k němu více či méně obraceli všichni, ze všech stran. Kdežto Jan Hus, při vší úctě k jeho osobě, se stal symbolem pro bratrovražedné husitské války. Zatímco Svatý Václav vždy ukazoval naději na lepší zítřek, ve jménu Husově – bez ohledu na jeho skutečný odkaz – šla jenom zkáza, a to nejen v 15. století. Ne nadarmo jeho odkazu bylo zneužito i v době docela nedávné. Komunističtí dobrodinci národa se po Únoru naprosto neurvalým způsobem hlásili k odkazu Husovu, který si však upravili k obrazu svému. A činí tak dodnes.

Svatý Václave, nedej zahynouti nám, ni budoucím!

[1] Když zde zmiňuji katolíky, myslím tím věřící, kteří byli v souladu s Církví. V patnáctém století nebylo ještě jedu protestantského.