Jeden mladý bloger nazval spoluobčany, kteří nebyli u voleb, idioty. Souhlasím. Právě tato masa nemyslících idiotů totiž zavinila, že volby vyhrála komunistická chamraď.
V této souvislosti jsem si vzpomněl na zhruba dvacet let starý zážitek. Počátkem devadesátých let jsem jel v Brně šalinou. Dvě dámy, dle oblečení a šperků asi dobře situované, hlasitě nadávaly na bordel, který u nás po sametovém převratu nastal. Kolega jedoucí se mnou, dnes velmi vážený pan docent, se na ně usmál, dal jim v podstatě za pravdu a v zápětí jim položil otázku: „A koho jste volily, milé dámy, smím-li se zeptat?“ Obě si ho pohrdlivě prohlédly, načež jedna poznamenala: „My k volbám nechodíme. Je svoboda a nás politika nezajímá.“ Kolega se znovu usmál, a pak velmi hlasitě pronesl: „Potom držte huby, krávy jedny!“ Trochu jsem se na něj za ten výrok zlobil. Porovnávat tak užitečné zvíře s těmito slepicemi! Vlastně i ta slepice je užitečnější.
Byla by to šedivá historka, kdyby se v ní neukrývala krutá skutečnost, že voleb se obvykle u nás neúčastní téměř polovina oprávněných voličů. V těch právě proběhlých účast nedosáhla ani 40 procent.
Podle Ústavy každý občan, který alespoň v den voleb dosáhl věku osmnácti let, má volební právo. Tedy má právo aktivně se zúčastnit voleb. Toto právo zdaleka není takovou samozřejmostí, jak by se mohlo zdát. Na světě je stále dost zemí, kde tomu tak není a kde domáhání se tohoto práva znamená často i krvavý konflikt s vládnoucí mocí. Všeobecné volební právo je i ve vyspělých zemích s vysokým stupněm demokracie vymožeností poměrně novou. V naší zemi pro muže před pěti lety oslavilo teprve sté narozeniny. Ženy si musely ještě pár roků počkat. Součástí těchto zákonů však byly také finanční sankce pro každého, kdo by k volbám nešel. Takže povinnost jako důsledek práva byla přímo uzákoněna. Ostatně, za vlády komunistů se rovněž málokdo odvážil nejít volit, protože postihy, které následovaly, mohly být, a také obvykle byly, mnohem tvrdší než nějaká pokuta. Pro neznalého může být překvapením, že v některých velmi vyspělých evropských zemích byly ženy volebně zrovnoprávněny teprve nedávno. Například ve Švýcarsku v roce 1971, v Portugalsku 1976 a v Lichtenštejnsku až 1984.
Omlouvám se za tento historický exkurs, ale považoval jsem za nutné připomenout, že to, co považujeme za samozřejmé, a na co dokážeme ve svém čecháčkovské malosti jenom nadávat, donedávna samozřejmým nebylo a někde není dosud.
Mnoho lidí říká, že jednotlivec nic nezmůže, že jeho hlas zanikne. A ti nahoře si mezi sebou rozdělí patřičná koryta a na občana se vykašlou. Ano, často mám týž dojem. Ale je tu ještě jedno obrovské „ale“.
Každý jednotlivý hlas je potřebný. Není podstatné, že na předních místech kandidátek jsou stále ti samí Případně se tam objevují mediálně známá zvučná jména a tak nakonec nová jména a nové tváře zůstanou tvářemi a jmény neznámými, poněvadž se nedostanou na tzv. volitelná místa. Proto pozor na mediální hvězdy!
Přesto i zde je možnost. Každý volič má možnost zatrhnout jména, ke kterým má důvěru. V posledních parlamentních volbách se tzv. kroužkováním dostaly do popředí lidé z nevolitelných míst a staří političtí harcovníci vypadli. Nejčerstvějším příkladem těchto voleb může být někdejší ikona socialistického zemědělství, slušovický František Čuba, kterého kroužky vynesly z posledního, pětačtyřicátého, místa kandidátky, rovnou do jejího čela.
Na místě je otázka, jak je možné, že komunisté dosáhli tak ohromujícího vítězství. Jednou z příčin je vysoká disciplína jejich přívrženců. To znamená, že větší volební účast se zde nedá očekávat, poněvadž už nyní jdou k volbám téměř všichni. Letos jim možná trochu nahrály korupční kauzy sociálních demokratů, kteří jim tak nedobrovolně přepustili část voličů. Z toho tedy plyne, že při podstatně vyšší celkové volební účasti by se pravděpodobně počet hlasů v jejich prospěch moc nezvýšil, ale procentuelně by oslabili. A volební vítězství by neslavili.
Proto, pokud zase někdo bude žehrat na poměry, na poflakující se a dobře placené poslance, senátory, ministry, hejtmany, primátory, starosty a nevím koho ještě, na korupci a rozbujelou státní správu, případně, pokud bude brečet, že nám naše vlast září rudě, tak ať si napřed položí otázku: „Byl jsem u voleb? Rozhodoval jsem se dobře, když jsem hlasoval tak, jak jsem hlasoval?“ Pokud ano, sám může mít dobré svědomí, ale měl by dle svých možností i začít něco dělat, aby v dalších volbách přispěl k větší změně. Pokud u voleb nebyl a je mu jedno, co se „tam nahoře“ děje, pak ať raději skutečně drží hubu, jak bylo doporučeno mým kolegou dvěma užvaněným dámám na začátku tohoto zamyšlení. Případně ať se nevzrušuje, že jej někdo označí za idiota.
Když jsem se na toto téma bavil s jednou známou, tak jsem jí řekl, aby místo nadávání na poměry vstoupila do nějaké strany, nějaký čas v ní pracovala a pak sama kandidovala. Dost se na toto doporučení rozčílila a prohlásila: „Co bych tam dělala. Jsou to všichni jenom zkorumpovaní darebáci.“ Ano, má částečně pravdu. Avšak kdyby mne poslechla, mohla by být první spravedlivou mezi těmi darebáky. Dost se na mne za tento názor zlobila.
Máme takové politiky, jaké si zasloužíme. My je volíme. Volíme je i svojí neúčastí. Nepřímo tak podporujeme právě ty, kterým bychom nikdy svůj hlas nedali. Třeba právě komunistickou svoloč. A to je v podstatě důsledek toho, že řada z nás nechápe a mnohdy ani nechce chápat, že mít nějaké právo zakládá současně i povinnost toto právo náležitě použít a využít.Nejít k volbám, znamená nejenom dobrovolné zřeknutí se svého práva daného ústavou, ale také závažné nesplnění občanské povinnosti. A to je trestuhodné. I když u nás za to žádné sankce nehrozí. Jedině zvolení lidi nehodných být zvolenými. Vlastně, pokud budou v čele této země stát lidé tohoto poslání nehodní, doplatíme na to všichni. Ať jsme je volili či nikoli. Proto já raději půjdu volit.
A propos: Ve starém Řecku slovem „idiot“ byl označován svobodný občan, který se stranil veřejného dění. Dnes by se řeklo, že se neangažoval. Řekové takovým spoluobčanem pohrdali.
