Jsem nemocný – tedy jsem podvodník

Neproplácením nemocenské první tři dny se podstatně snížilo čerpání nemocenské. Podle tvůrců tohoto moudra, zabudovaného do zákona o nemocenském pojištění, se z velké části odbouralo neoprávněné čerpání nemocenské. Jinými slovy utnul se tipec podvodníkům. Takovým podvodníkem v rámci této dikce jsem i já.

V dubnu loňského roku ústavní soud příslušnou část zákona o nemocenském pojištění zrušil. Podle nálezu soudu byli tímto zákonem tvrdě postiženi nejen ti, kdo nemocenských dávek zneužívají, ale především lidé poctiví. Dle autorů zákona, především tehdejšího ministra práce a sociálních věcí Petra Nečase, měl zákon velmi pozitivní vliv na vývoj nemocnosti. Údajně se jednalo o snížení čerpání nemocenské o zhruba dvacet procent. Rozhodnutím soudu se k 1. červenci vrátilo vyplácení nemocenské do původního stavu. Údajně tím opět prudce narostla pracovní neschopnost. Od ledna tohoto roku, po kosmetické úpravě, kterou se obešlo rozhodnutí Ústavního soudu, opět se neproplácí první tři dny neschopnosti a opětovně byl zaznamenán pokles pracovní neschopnosti.  Není na místě použít pojem „snížení nemocnosti“, protože ze nejedná o pojem identický.           

Toto pojetí výplaty nemocenské však vůbec neřeší problém jejího zneužívání. Profesionální marodi klidně oželí první tři směny bez náhrady, protože doba jejich nemoci bývá podstatně a podstatně delší. Kontroly ze strany zaměstanavatele? K smíchu. Většina z nich nemá na nějaké kontroly ani čas, ani lidi, ani peníze.            

Snížení pracovní neschopnosti si dovolím ukázat na skutečných případech několika lidí, kteří  v žádném případě nepatří mezi zneužívatele nemocenské.           

Příběh první           

Ještě před účinností tohoto zákona jeden učitel, nazveme ho třeba pan Josef, přechodil zápal plic. Proč? Právě proto, že nechodil s každou bolístkou k doktorovi a s ohledem na náročnost svého povolání si ani moc dobře nemohl dovolit být doma. Každá nepřítomnost ve škole by se projevila na kvalitě výuky. Jelikož choroba zanechala následky, musel být znovu krátkodobě hospitalizován za účelem odborného vyšetření na plicní klinice. Jenže mezitím již začaly platit nejen Julínkovy poplatky, ale též Nečasovo neplacení nemocenské. Pan Josef si proto vymohl, že v nemocnici nebyl víc než tři dny. Měl totiž odučeny nějaké hodiny navíc, takže si mohl vzít náhradní volno. Na dovolenou neměl nárok, protože tu si může a musí vybrat až o prázdninách. Zajímavý byl jeho poznatek, když se na jednom pokoji setkal s dalšími dvěma pacienty, kteří rovněž nebyli na neschopence, ale vzali si raději dovolenou.           

To však zdaleka nebyl konec. Na základě vyšetření mu byla doporučena operace plic. Naštěstí prázdniny byly již přede dveřmi, takže studenti nepřijdou zkrátka. Navíc začalo platit rozhodnutí ústavního soudu a nemocenská se opět proplácela. Neschopenku si již vzal. Ne proto, že by chytračil a využil zrušení ustanovení zákona, ale po takové operaci se dá předpokládat rekonvalescence i několik měsíců. Když po zhruba čtyřech týdnech bylo zřejmé, že po prázdninách bez větších problémů nastoupí do školy, tak neschopenku ukončil a stonal již v rámci prázdnin. I tak zaplakal nad výplatou, protože s ohledem na praxi měl platový strop, takže nemocenská znamenala pro něj dost velkou finanční újmu. I bez péče páně Nečasova zákona. Měl však jednu výhodu. Ušetřil si dovolenou pro případ další nemoci. To se mu bude hodit, poněvadž letos v červnu nastupuje na další operaci. Sice již ne tak vážnou, ale vyžadující vzít si neschopenku nebo dovolenou. A tu naštěstí má ušetřenou.           

Příběh druhý           

Pan Petr, střední manažer dopravní firmy, měl srdeční slabost, kvůli níž ho „rychlá“ odvezla do nemocnice. Zůstal tam tři dny na pozorování. Vzhledem k tomu, že nic závažného mu nebylo zjištěno, byl propuštěn domů s doporučením pár dnů si doma poležet. Pan Petr  se cestou z nemocnice stavil ve firmě, kde zrušil neschopenku. Na pobyt v nemocnici si vzal dovolenou a následující den se vrátil do práce. Doma již nic nevyležel. Jak se léčil? Nijak. Nebude následovat recidiva? To ukáže čas.           

Příběh třetí           

Paní Eva, matka čtyřletého chlapečka, jinak pracovnice státní správy, dostala znenadání vysokou horečku. Na pohotovosti jí diagnostikovali lehký zápal plic. Druhý den při návštěvě u ošetřujícího lékaře odmítla neschopenku. Místo toho zašla se synkem, který trochu pokašlával, k dětskému lékaři a nechala si vystavit tzv. paragraf. Ten je totiž proplácen od prvého dne.           

Příběh čtvrtý a zdaleka ne poslední           

Paní Jarmile, pracující téměř třicet let na železnici, se ozvaly silné bolesti zad. Kromě obstřiků v ordinaci neurologa je nejlépe zůstat v klidu, tedy ležet. Zpočátku odmítla neschopenku.  Neurolog jí však vynadal, že pokud nebude v klidu, problémy se zády neustoupí. Tak si vzala na dva týdny dovolenou. Z případů zde uvedených by finančně dopadla nejhůř. Provozní pracovníci na železnici totiž pracují v tzv. turnusech. To znamená, že pracovní den, tedy směna, obvykle neobnáší osm hodin v kuse. Ta obvykle bývá rozložená do dvou dnů a obnáší běžně dvanáct i více hodin. Jelikož v nočních hodinách bývá vlaková výluka a směna je tak přerušena, jsou tito lidé z domova někdy i více než čtyřiadvacet hodin. Pak mají den nebo dva turnusové volno a následuje další směna. Tři dny, v tomto případě směny, které se podle zákona neproplácejí, mohou tak nabýt rozsahu deseti i více kalendářních dnů. Navíc tyto směny obnášejí ztrátu ne dvaceti čtyř odpracovaných hodin, ale hodně přes třicet, někdy až osmačtyřicet hodin. Tedy i dvojnásobek toho, co chytří a dobře placení a na neschopence nezávislí zákonodárci měli na mysli. Pokud paní Jarmila neměla nebude mít příslovečnou smrt na jazyku, určitě si místo neschopenky raději nechá napsat dovolenou – pokud ještě nějakou bude mít.            

V nálezu ústavního soudu se zcela správně uváděly výše popsané důsledky, kdy lidé místo včasného a řádného léčení nemoci v jejím počátku tyto příznaky raději přecházejí, případně čerpají dovolenou. V konečném důsledku by pak mohlo docházet k daleko vyšším nákladům na léčení.            

Kdysi bývala dovolená oficiálně označována jako „dovolená na zotavenou“. Tento svůj význam neztratila ani v současné dikci pracovního práva. Vinou zákonodárců je ale zneužívána k léčení nemocí. Kosmetická úprava zákona o nemocenském pojištění, kdy se snížila platba nemocenské, je výhodná pouze pro zdravé. Páně Nečasova argumentace, že u pracovníků tak zůstane daleko více peněz, než musejí odvést, je alibistická a pro skutečně nemocné lidi výsměchem.  

Pokud se navíc někteří politici budou hájit argumentací, že se jedná o bič na simulanty a tedy na podvodníky, tak tím urážejí většinu svých skutečných či potenciálních voličů. Tento zákon problém zneužívání nemocenské neřeší a proto by měl být zcela přepracován. Pokud ovšem pomineme čtrnáctimilionový přebytek na nemocenské, kdy se loni vybralo téměř 46 miliard, ale na dávkách se vyplatilo pouze necelých 32 miliard korun. Můžeme se utěšovat, že se tím alespoň trošku snížil deficit státního rozpočtu. Kdyby nebylo „nemocných podvodníků“, mohl stát ušetřit daleko víc.