Vytvoření obecně platného zákona

Ten kdo také zametl cestu mravnosti i současným politikům, kteří politiku mají jen jako povolání byl filosof Immanuel Kant. Jako nejvýznačnější filosof doby osvícenství svojí Kritikou čistého rozumu nastartoval novou éru filosofie zasahující lidskou historii dodnes. Mimo mnoho jiného vytvořil svojí kritikou Aristotelovy etiky ctností Kantovu etiku, která je etikou povinností s racionalizovanou verzí křesťanské morálky.

Kolektivní pomoc v EU

Z té morálky se ovšem ztratila pozitivní motivace jednání, jíž je podle Kanta pouze povinnost. Ve snaze oprostit mravní rozhodování ode všeho zkušenostního a nahodilého a učinit mravnost součástí rozumu ovšem Kant omezuje mravnost na rozhodování samo a opakovaně zdůrazňuje, že na dobrém rozhodnutí nic nemění, i kdyby mělo velmi špatné následky: ty se hodnocení rozhodnutí už netýkají. A o to jde!

Použiji slova Kanta z jeho Základů matafyziky mravů, která upravím velmi málo, protože z dlužníka udělám stát a jeho projev formou vlády.

Jistý stát (a že jich je!) se pod nutným tlakem zachování stávajícího žití občanů a jejich neuvalení do bídy si opět musí vypůjčit peníze. Ministr financí a celá politická elita ví dobře, že je nikdy nebude moci vrátit, ale vědí rovněž, že mu nikdo z věřitelů nepůjčí, nezaváže-li se pevně, že je v určité době vrátí. Samozřejmě s úrokem.

Svádí ho to a vlastně nic jiného nezbývá, aby se k tomu zavázal: ale má ještě natolik svědomí, aby se vláda sama občanů státu zeptala, jestli to není nedovolené právě v rozporu s povinností, aby si takovým způsobem pomohl z bídy? Když připustíme, že se k tomu přece jenom stát rozhodne (a všechny evropské státy se tak rozhodly), pak by jeho maxima jednání znělo následovně:

Domnívám-li se jako stát,  že jsem v ekonomické tísní, pak se rozhodnu vypůjčit si peníze formou dluhopisů a zavázat se, že je vrátím, ačkoliv vím že se to nikdy nestane. Tento princip sebeuspokojení mých občanů lze snad dobře dát dohromady s jejich veškerým budoucím blahem, ale je otázka, zda na to mám právo. Proměním tedy požadavek blaha mých občanů v obecný zákon, a pak musím opravit otázku takto: Jak by tomu bylo, kdyby se to nutné maximum stalo obecným zákonem?

Tu ovšem hned každý vidí, že taková moje maxima (nebo toho státu) se nemohou nikdy stát obecně platným přírodním zákonem a být v souladu se sebou samými, protože musí být nutně sama se sebou v rozporu. Protože obecnost zákona, že každý (nejenom stát), pokud se domnívá, že se nachází v bídě, může slíbit, co mu napadne, ale s úmyslem, že to nedodrží, by nenastala. Protože tím se znemožní samotný slib, i účel, který by se slibem byl spojován, protože nikdo nemůže uvěřit tomu, co mu bylo slíbeno a takovému vyjádřeníí by se vysmál, jako planému předstírání.

Proto musel Kant provést rozdělení skutečnosti na přírodní říši účelů, kde platí přírodní zákony, a svobodnou říši bytostí, kde platí rozumově zdůvodněné zákony morálky s důležitými povinnostmi, které nakonec člověka se svojí vznešeností a důstojností podřídí morálnímu zákonu, který se stává obecně platným zákonem.

Nedivím se proto všem lidem, kteří se vyjadřují pesimisticky k euru a k tomu, zda i ČR musí slíbit půjčku zatím 90ti miliard korun pro MMF, i když to je zatím jen na dluhy zemí jižního křídla. Pravda ale je, že na jaře se ocitne vedle Itálie a Španělska i Francie. Lidé ale říkají, aby byl používán selský rozum a proto nic nepůjčovat, ale ten blbý selský rozum jistě pochází z přírodní říše účelů. V rámci současného budování nové EU a řešení závratné dluhové krize je  pro A.Merkelovou, N.Sarkozyho i bruselské byrokraty tento názor evidentně mimo mísu. Proto je nutné chovat se dle těch základů etiky a morálky, která je pro evropského občana dobrá, tzn. zachránit euro jakýmikoliv prostředky, (ostatní stejně Němce donutí k natištění eur na ty gigadluhy), i když to bude mít v nedaleké budoucnosti velmi špatné následky.