Jardu Vokřála bylo možné zabít, ale ne porazit

Uteklo jedenác let od smrti frajera Jardy Vokřála. Byl to chlap, který mi na dlouhý čas vstoupil do života  a nikdy jsem toho nelitoval. On tehdy  věděl, že jeho cesta končí.  Nejenom se mnou se rozloučil navždy, než vyrazil zasraným tranzitem spolu s kapitánem a posádkou na jachtu FreeLord svého japonského skoro dvoumetrového  kamaráda  Jošiho.   Přecpaným  autem  do maríny v Itálii.  Ve scénáři "Pěsti ve tmě" o boxerovi Vildovi pod titulem nám napsal „ .. při četbě (ani po té) nezačnete krvácet  z nosů…“. Vykrvácel sám  v březnu roku 2000. Na italské dálnici s hlavou v cizích rukách. Bylo to v době změn, které mu komplikovaly život. A hodně.

Jednou krásnou pražskou nocí jsme spolu nesli  lakovanou černou rakev uvnitř s rudým polstrováním. Nebyl  v ní Preiss coby hrabě Kronberg z Plesu upírů jako dřív, ale láhev dobré whisky.  Ta rakev byla velká a v jeho bytě nepatřičná. Dostali jsme ji od něj jako dárek do bytu, kde jedna velká prázdná místnost byla tančírnou. Nesli jsme ji nad hlavou a já byl rád, že je to pro něj taková malá scéna z filmu. Ty dělal rád. A před námi byla další dlouhá noc keců.

Jeho klobouk, sako, kalhoty a boty byly lehce rozpoznatelné. Jednoho rána jsem mu vystřelovacím nožem dostával ze zaschlé rozšklebené rány na hlavě vlasy, už nekrvácel. Byl to jen důsledek jeho nočního odporu tmavejm chlápkům s kovovým boxerem v ruce. Když mu jeho plachá bílá kočka doma prochcávala parádní divan, zůstával chladným.

Poprvé jsem se s pružným frajerem s knírem a jeho kloboukem srazil u zpěvačky Petry.  Moje dcera i dcera Petry, obě Báry, měly 4 roky a my chlapi zase pevný břicha. Jára od boxu, já ne.  Snad od  sexu. Můj kamarád, se kterým jsem kdysi soutěžil na Strahově v lovu holek, chodil v tom baráku nahoru za Havlem, já do přízemí za Petrou.  Jenomže jsem jí nakonec jen šil kalhoty na vystoupení,  stejně jako  ostatním Kardinálům. Poznal jsem ji na Hanspaulce ve vile sociologa Matějů, kde jsem se ženou byl v nájmu a otvíral krásný americký okna  do zahrady a pomáhal rozvrátit manželství své milenky.

Nad sklenicí whisky se vracím ke chvílím vášnivých diskuzí s frajerem za časů, kdy se politika  pokládala za povinnou součást každého dne té doby.  Že byl  starší o 10 let mi nevadilo, že nepíše  povídky a román na počítači, ale strojem přes kopírák taky ne, přestože já počítač krmil asemblerem. Zato jeho věčné zvažování  a neustálé hledání té správné cesty intelektuála ke každému problému ve vztazích lidí v soukromí, v politice, v historii, prostě všude, to mě vytáčelo. Odpor k dobře zabaleným třídním sračkám v hlavách všech levičáků a komoušů byl můj antiotcovský případ. Jeho lži jsem do sebe nepustil ani jako mladý hipík.

Nyní, když mám věk frajera v čase jeho smrti  vím, že máme stejné  skoky v životě. Jen přibližně stejně dlouhé i v té tvrdosti, ale jinde, on v ženách já v podnikání. Jeho snaha zachovat normalitu s ženskou, kterou opouští, když našel nový skok s jinou, byla udivující. Jak je spojovat, dávat dohromady. Já měl ženský tajně, jako ženáč. On veřejně, jako  svobodný muž.  Že má syna mi prozradil až po několika letech, nikdy jsem ho neviděl.  Moje rodina frajera s knírem a kloboukem přijala za svého. I na vánoční večeře.

Já svý ženský rozmazloval, protože umím všechno, teda skoro. Frajer je vychovával.  Neustále je tlačil k nějaké tvorbě, která měla pro ty holky smysl. Ta krásná ze severu, kterou jsem u frajera poznal jako první, začala psát a chtěla být dobrá jako on. Ta druhá  byla sochařka, hodně inovativní, tam byla jeho inspirace. Třetí byla moc mladá a neznal jsem její organizační tvůrčí sílu, i když jsem jí chvíli pracovně velel. Pokud mu ženská  roztančila jeho boxmač, nastěhoval si ji k sobě. Některé ale nemohl, nebo nechtěl.  Ty ženský z jeho dřívějšího života znám jen z jeho vyprávění. Taky je miloval.

Jeho věčná milenka  z Jižní Koreje mi volala pokaždé, když ji nebral telefon. Přestože byla jedna v noci, jí bylo jedno jak dlouho může mluvit se mnou. Prostě jsem byl v Praze, ve městě divadelních  Quadriennale kde Sun-hi ukázala scénografii soulského divadla. Byl jsem v místě kde se toulá chlap, kterého miluje a ona ho chce domů, do Soulu. Možná by ho skousli i velmi vážení rodiče paní profesorky. Místo frajera za ní později odjel Barták. Pracovně, aby napsal muziku k muzikálu Romeo a Julie. Dobře oceněnou.

Moje kamarádka, které museli odříznout druha z trámu popsala tolik vět a příběhů do papírů sešitů, že by frajer boxoval hodně dlouho, než by všecko zvládnul.  Měl jsem ženu, se kterou jsme se tiše i hlučně milovali a nenáviděli třicet let. Frajer její fotky dotlačil do tlustého časopisu,  já zajistil dobrý foťák a objektiv od Kamaráda co se toulá po horách. Sebevědomí  naroste všude.  I v nazrzlé hlavě. Pokud tam nejsou jenom chlapi nebo dutá msta.

Naše tančírna ve čtvrtém patře se plnila v době , kdy klíče se ještě dobrých pět, šest  let nepoužívaly   nad hlavou v ulicích. Muzikanty a zpěváky z divadla, ke kterému přistavěli uprostřed Prahy skleněnou krabici z televizí doplnili mladí investigativci.  Jeden z nich dnes šéfuje jako ministr  policajtům. Jeho bývalá  Zlata ještě v té době měla jiného borce, Vadima. Napříč frajerův ring  prolétával ručník z rukou  tehdy všehoschopného Pixy. Dožije se devadesátky.  Každý, kdo se někdy dostal do  ringu k frajerovým pěstím, poznal co v něm je.  Žádná křivárna pařížana. Hrdost, odvaha  a inteligence. Vražedná  česká kombinace jeho pěstí, kterou stále marně hledám.  Obzvlášť u lidí v naší elitě.

Ta doba byla jako velká pružinová hračka. Někdy se dala udržet rukama, jindy pružina vylítla a rozbila ti držku.  Po osmdesátémdevátém  záleželo jen na každém osobně, jak pružinu využije. Tu skládačku jsem s frajerem probíral často u kulatého stolu s klidnými i zuřivými štěky.  Ani moje  malé dcery doma netušily, že ta poválečná generace je ztracená, vyždímaná a přesto nadupaná k rozletu.  Husákovy děti už tak zasaženy nebyly a stejně pláčou. Na něj to dopadlo dřív a já do něj kopal svou nohou urvaného liberála.

Jeho byt byl vycpán knihami s Hemingwayem v čele.  Frajerovu smrt mi v pět ráno volal první ze tří Jardů. Režisér, kaskadér a spisovatel. Ti tři spolu udělali ve filmu kus historie a taky občas skákali u chalupy do studené vody po pořádném rozhycování.  Ernestova fotka u frajera  v bytě na zdi se nakonec  pro mne stala společným koncem těch dvou.  Urvané kolo auta předběhlo osud.

Frajer zůstane navždy v hlavách všech lidí, kterých se jakkoliv dotkla jeho sevřená pěst.