Investice je nadávka

Před časem jsem napsal blog, který se jmenoval "Investice není nadávka". Vzhledem k nenávistné polemice o globálních trzích, kterou vlastně vytvářejí milióny entit finančních jedinců i celků různých typů společností na úrovni států nebo jednotlivých zón až ke globální zóně bez hranic, dochází vlivem neustále se šířícího názoru intelektuálních kolektivistů, že se jedná o zlo a jedinou podmínkou pokračování této cesty je regulace.

Mnohokrát citovaný skotský profesor historie Alexander Tyler v roce 1787 řekl studentům na Universitě v Edinburghu, když vykládal historii o athénské republice, která zanikla před 2000 lety: "Studenti, ona demokracie je vždycky pouze dočasná a opravdu nemůže trvale existovat jako forma vlády. Demokracie vždy existuje pouze do doby, než voliči zjistí, že mohou sami sobě volením získat velkorysé dary z veřejných prostředků. Od toho okamžiku občané vždy volí ty kandidáty, kteří jim slíbí co největší podíl na veřejných prostředcích.  No a to má za následek, že každá demokracie nakonec zajde na zhroucení financí, a potom vždy následuje diktatura."

Budoucnost?

Jakým způsobem bude jednou za stovky let nějaký profesor historie vyprávět studentům o období pomalého hroucení demokracie na počátku 21. století v Evropě vlivem centralizace moci? Vyprávět o době, kdy začala vznikat papírová federace evropských států používajících platidlo euro a to tak, že musela vzniknout rychlou formou - dohodou elit z důvodu neřešitelného dluhového kolapsu. Nastartovaný počátek kolapsu urychlilo předání zhoubné toxicity evropským trhům vytvořené kolektivistickými keynesiánci v USA již v roce 2008 a v Evropě pokračující  velkorysými dary řeckým a dalším jižním voličům, kteří se jich nechtěli vzdát. Vždyť i Elsa Fornerová, italská ministryně sociálních věcí plakala, protože evropské politické elity vládnoucí v té době nechtěly snížovat dosažené ekonomické blaho většiny svých voličů. Zavádění restrikcí a šetření v rámci mandatorních výdajů jednotlivých evropských států se snahou nezvyšovat již stávající zadlužení nebylo účinné, protože zároveň rapidně klesala prestiž Evropské unie u investorů.

Historik studentům vysvětlil, že v rámci záchrany před finančním kolapsem demokratické EU došlo k dohodě všech 27 států tak, aby investoři do budoucna viděli, že jednotlivé evropské státy budou pod sankcemi poslouchat rychle jednající finanční centrum - něco jako evropské federální ministerstvo financí. Tím se vyřadilly některé nesouhlasící státy v čele s Velkou Británií a také ty, které ještě neměly zavedené euro a nechtěly cpát své peníze státům, kde se voliči měli ekonomicky podstatně lépe. Tím došlo k rozvrstvení 27 států do 3 zón s různými federálními povinnostmi a výhodami, ale vznikla možnost splatit investorům ohromné stávající dluhy tiskem eur prostřednictvím ECB.

Protože ministerstvo financí evropské federace nedokázalo uregulovat globální trhy, ale pouze evropskou federaci, došlo v následujících měsících k enormnímu vzrůstu inflace a následkem znehodnocení všech německých fondů, hlavně penzijních se němečtí voliči rozhodli vyměnit jejich stávající politickou elitu. Nové vedení po určité době dokázalo papírovou federaci zlikvidovat osamostatněním německé měny. Tak historik studentům vysvětlil zánik uměle vytvořené  kolektivistické centralistické federace s totalitními prvky a následný ekonomický boj mezi evropskými státy, z nichž některé se stali socialistickými diktaturami nového typu.

A ty investice v ČR v současné době?

V USA, pokud tam neřádí současní keynesiánci, je svoboda občana méně ohrožena než v této  zemi už proto, že historicky si lidé musí spořit na důchod sami a stávají se tím automaticky vlastníky. Mají potom zájem, aby stát fungoval, nesnaží se jen o vlastní prospěch a politicky se více angažují. Ten český postdemokratický systém po bolševické éře daleko více plodí konzumní proletáře tím, že lidi nenutí k investicím, ale k utrácení. Ten státní systém předstírá, že se o ně postará, takže prý investice nepotřebují, musí utrácet. Takhle zkroucení lidé potom spoléhají na stát a jeho garance a sami se o nic nesnaží. Viděli jsme to při prodeji Kalouskových dluhopisů, které umožnily výhodné vyprání špinavých peněz.  Ti kteří se snaží, protože již nějakou investiční gramotnost mají, jsou nakonec státem vycucáni a ostatní společností opovrženi jako zloději.