Smrt v přímém přenosu

Co čert nechtěl. Ocitla jsem se na III. interní klinice nejmenované pražské fakultní nemocnice. Procházela jsem tu jakýmsi podivným léčebným a diagnostickým procesem a při tom jsem byla svědkem jedné velice zvláštní příhody. Takhle nějak se stala.

Asi třetí den, když už mi bylo lépe, vyrazila jsem do místního automatu na kakao. Po svolení dietní sestry jsem k němu zakousla sušenku a usadila se na chodbě tohoto interního oddělení s knížkou. Napůl jsem si četla a napůl sledovala cvrkot kolem sebe. Příslušníci zdravotnického personálu neustále pobíhali tam a zpátky a přenášeli hrnky s kafem nebo od kafe, papíry, klíče, zdravotnický materiál a tak podobně.

Seděla jsem naproti dveřím do jednoho z pokojů pacientů na tomto oddělení. Dveře byly dokořán, ostatně jako každý den, co jsem tam byla. Do pokoje bylo dobře vidět. Bylo tam šest postelí pro pacienty – muže. Dvě postele byly prázdné, na čtyřech postelích ležel pacient. U jedné z postelí, přímo u té u dveří ležel pacient a u postele stály dvě postavy. Jedna mladá dívka, odhadem kolem 15ti let věku a žena. Věkem nemohla být ani sestrou ani babičkou té dívky. Odhadla jsem tedy, že to je matka. Potichu gestikulovaly a rozmlouvaly s nemocným.

Najednou dívka vyběhla z pokoje a volala na sestru. Ze sesterny vyhlédla sestra a ptala se, co se děje. Dívka na ní křikla, že tatínek zvrací. Sestra se vrátila do sesterny a po několika sekundách podala dívce umělohmotnou mističku. Takovou tu, co v ní mají obvodní lékaři dřívka, pomocí kterých pacientům prohlíží krk. Během následujících dvaceti minut běžela mladá dívka s obsahem této mističky na toaletu asi třikrát. Potichu jsem to sledovala a v duchu jsem si říkala, jak je vůbec možné, že za těch dvacet minut se tam na základě upozornění sestry nedostavil lékař? Nebo to sestra lékaři vůbec nesdělila?

Po dalších asi dvaceti minutách se z pokoje rychle vyřítily obě ženy s křikem. Nedýchá, on nedýchá, vzlykaly jedna přes druhou. Tentokrát se sestra z lékařáku vyřítila nepoměrně rychleji než v předchozí situaci a za ní svižným krokem vyšel směrem k pokoji i mladý lékař. Vešel do pokoje. U postele s nemocným teď stály čtyři lidé. Lékař, sestra, manželka nemocného a jeho dcera. Lékař na nemocného hovořil, snažil se ho přimět ke komunikaci. Nezaznamenala jsem, že by byly prováděny jakékoliv resuscitační pokusy. Po asi pěti minutách se lékař podíval na hodinky a suše pravil: „čas úmrtí třináctpadesátjedna“. A odešel. Nyní již ne nemocný, ale zesnulý ležel na lůžku a nad ním stála jeho žena s jeho dcerou. Sestra jakoby nic odešla a za pár okamžiků se vrátila v rukavicích a s blokem a tužkou. Začala zemřelého omývat. Chvíli po ní dorazila druhá sestra a začala vyprázdňovat pacientův stolek u postele a sepisovat seznam. To vše za asistence pozůstalých!

Manželka a dcera nad postelí jen tiše stály a vzlykaly. Zdravotnický personál kolem nich cvrkal. V duchu jsem si řekla, že se dá pochopit, že je to pro ně jistým způsobem rutina, ale sakra, co trochu úcty a soucitu s těmi, kterým právě umřel táta a manžel?!

Minuty míjely a obraz toho, co jsem viděla, byl pořád stejný. Po chvíli, ani nevím, jak byla dlouhá, se na konci chodby ozvalo vrzání. Otočila jsem hlavu po směru zvuku a viděla mladého zřízence jedoucího zjevně z patologie. Před sebou vezl takový ten ošklivý nevzhledný „futrál“ na tělo zemřelého, ve kterém bude dopraven na patologii. Ve stejné chvíli se na druhém konci chodby objevil další z lékařů tohoto oddělení. Potkali se se zřízencem zhruba na úrovni pokoje, ve kterém se toto všechno udávalo a potichu spolu promluvili. Lékař vešel do pokoje a po tak dlouhé době byl první, kdo pozůstalé odvedl na chodbu. Posadil je k malému stolku se čtyřmi židličkami a promlouval s nimi. Po chvilce se zvedl a pravil, že se za dvacet minut vrátí a vysvětlí jim vše potřebné. Už se ale nevrátil.

Matka s dcerou seděly u malého stolečku ještě asi 40 minut. Dveře do pokoje byly stále otevřené. Sestry již převlékaly povlečení postele a zřízenec s futrálem z patologie už odjel. Před jejimi zraky jim odvezl tátu tam, odkud už není návratu.

Po dalších pro ně jistě neskutečně dlouhých minutách se na chodbě objevila sestra. Za sebou po zemí táhla černý pytel na odpadky a v něm „cosi“. Dotáhla to až k oběma ženám, opřela to o nohu stolu a požádala je, aby jí podepsaly papír, že věci po zemřelém převzaly. Potom suše konstatovala, že všechno, co tu s sebou měl, je v tom černém pytli. A měla se k odchodu. Starší žena ji zarazila s dotazem, co teď bude dál. Sestra pozvedla obočí, povzdechla a poté odvětila „zejtra si zavolejte na sekretariát, ženský vám řeknou, co a jak, tak nashle“.

Matka s dcerou se pomalu zvedly, dcera vzala černý pytel s tím, co tu zůstalo po jejím otci, podepřela matku a pomalu odcházely. Na konci chodby se zastavily a dcera se otočila. Dlouze se podívala do těch míst, na která asi nezapomene. Dveře do toho pokoje byly stále dokořán..........