Sebevražda. Odvaha nebo zbabělost?

Denně si podle dostupných statistik vezme na světě život 1200 lidí. V České republice spáchalo za posledních 50 let sebevraždu 110 000 lidí. Jedno normální krajské město zemřelo vlastní rukou. Třikrát častěji se o sebevraždu pokoušejí ženy než muži. Muži jsou však „úspěšnější“ v procentu dokonaných sebevražd. Nejčastěji užívaným způsobem sebevraždy je dle policejních statistik oběšení, druhý v pořadí je skok z výšky následovaný zastřelením. Nejčastějším důvodem dobrovolného odchodu ze života je tělesná či duševní nemoc, náhlé vzplanutí depresivního onemocnění a problémy v rodině a partnerských vztazích. Relativně novým důvodem, který získal ze statistického pohledu na významu, je pak pocit osamocenosti a izolace. V letech 2002 až 2005 zemřelo vlastní rukou v České republice 226 dětí a mladistvých, 21 z nich bylo mladších 15ti let.

Odborníci rozlišují. Není sebevražda jako sebevražda. Z hlediska různých statistických pohledů rozlišují sebevraždy impulsivní od sebevražd bilančních. Lidé, kteří spáchali nebo se pokusili spáchat impulsivní sebevraždu, tak zpravidla učinili pod vlivem náhlých událostí, návalu vzteku, beznaděje, osamocenosti, smutku, zoufalosti. Lidé, kteří dokonali či se pokusili spáchat sebevraždu bilanční nějaký „čas“ před tímto pokusem (ať dokonaným či nedokonaným) bilancovali. Svůj život, své vztahy, práci, partnerské vztahy, finanční situaci, sociální situaci apodobně. Jimi učiněná bilance však vyzněla v jejich neprospěch a oni zvolili variantu odchodu ze života.

Je to odvaha? Odvaha rozhodnout se, že prostě končím a dál už nemůžu a nechci? Je to odvaha vybrat si způsob? Provaz, skok z Nuselského mostu nebo kombinaci Rohypnolu, antidepresiv, Brufenu a vodky? Je to odvaha jít do rizika, že se to nemusí povést a jediné, co se „povede“ je doživotně se zmrzačit, poškodit a zničit život nejen svůj ale i život svých nejbližších? Odvaha nechat všechno ležet ladem, jít a skončit to? Oprostit se od toho, co bude „potom“? Co bude dělat manžel, rodiče, děti, kolegové v práci, kamarádí, přátelé a známí?

Nebo je to zbabělost? Zbabělost a strach před tím postavit se problémům, které život přináší, čelem? Zbabělost a neschopnost zvládnout život. Neschopnost čelit starostem, vypořádat se s nimi a naučit se řešit problémy. Je to zbabělost, která zvolí „jednoduchou“ cestu – prostě to skončit a ať se celý svět postaví třeba na hlavu?

Je nějaký životní problém, životní křižovatka nebo mezník natolik závažný, důležitý a hodnotný, aby stál za lidský život? Je rozchod s partnerem, manželem, partnerkou, manželkou, přítelem, přítelkyní, vyhazov z práce, pětka na vysvědčení z matematiky, finanční a existenční problémy, je to důvod pro konec lidského života?

Ve středověku byla sebevražda považována za hřích. Člověku dal život Bůh a jenom Bůh je hoden a oprávněn toho, aby život zase vzal. Člověk si život nedal. Dalo mu jej spojení otce a matky. Má tedy někdo, včetně jeho samého právo ho vzít? Ukončit ho a zmařit ho? Stojí nějaký problém, bolístka, trápení a starost za tu odvahu nebo zbabělost (?) rozhodnout se, jít a skončit to?

Jak bylo uvedeno výše, jedním z častých důvodů dokonaných sebevražd je i duševní nemoc – deprese, depresivní porucha, schizofrenie. Je člověk, který se o sebevraždu pokusí (ať ji dokoná či nedokoná) odepsaný? Myslím, že ne. Myslím, že za takového člověka rozhoduje jeho nemoc. Tak jako tělo při onemocnění žaludečními vředy rozhoduje o tom, jestli kořeněný midi steak mu sedne nebo půjde ven, tak duše nemocná depresí či schizofrenií může rozhodovat o této věci. I žaludeční vředy, i deprese a podobné jednotky se musí léčit. Nemocná duše je možná nebezpečnějším problémem než nemocné tělo.

Abych se pravdu přiznala, nemám na tuto problematiku vyhraněný názor. Nedokáži říct, jestli dokonanou sebevraždu považuji za zbabělost či odvahu, přihlédnu-li ke všem výše uvedeným okolnostem. Vyjevuje se mi tu spousta otázek, na které nedokážu možná odpovědět ani sama sobě.

Co mě vedlo k napsání tohoto blogu? Jedna zatracená SMS. Měla jsem kamaráda, spíše známého. Atraktivního, dospělého muže, kterému se rozsypala rodina. Opakovaně se léčil na psychiatrii, chodil na kontroly, bral antidepresiva předepsaná lékařem. Opakovaně se pokusil o sebevraždu, zřejmě demonstrativního charakteru, nikdy nebyla dokonána. Měla jsem dojem, že jeho situace se zlepšila, že se mu daří dobře nebo aspoň lépe. Sms z dnešního dne mě přesvědčila o opaku. Poslední pokus se mu povedl. Žiletkou v koupelně. Proto se dnes ptám: odvaha nebo zbabělost? Bylo jeho utrpení a subjektivně vnímané trápení a soužení natolik závažné, že neměl jinou možnost? Co jeho žena a co jeho dospělá dcera, jejíž dítě nikdy nepozná dědu?

Tak se znova ptám, odvaha nebo zbabělost?

PS: S ohledem na skutečnost, že tuto problematiku považuji za velmi závažnou, intimní a velice citlivou, a na druhou stranu vnímaje úroveň diskusí pod některými blogy (včetně mých), dovoluji si upozornit čtenáře a případné diskutující, že v okamžiku, kdy se v diskusi pod tímto blogem objeví urážlivé, tuto problematiku urážející a degradující příspěvky, vyjadřující jiné skutečnosti než diskutérem vnímané názory a náhledy na tuto problematiku, diskusi zablokuji a zamezím tak možnosti k blogu se vyjádřit.