Psí oči

Říká se, že psi mají smutné oči. Smutný pohled. Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Doma se nám už desátým rokem peleší 33ti kilový americký stafordšírský teriér, strakatá černobílá kravička Milka a v určitých situacích jsou jeho pohledy naprosto transparentní. V okamžicích, kdy se na nedělní stůl podává řízek s bramborem či kuře s bramborovou kaší, náš strakatý brouček se dívá tak smutně, že člověk věci neznalý by si řekl, že to zvíře je týrané hlady, psychicky i fyzicky. Není tomu tak. Jídla i čisté vody má dostatek (ani málo ani příliš moc), fyzické týrání u nás nepěstujeme a psychicky si stěžovat nemůže. Je miláčkem rodiny a na nedostatek lásky by si myslím, kdyby mohl mluvit, stěžovat nemusel.

Ale dvakrát v uplynulém roce byly ty jeho oči smutné tak nějak jinak. A jak se ukázalo později, psí oči mluví.

Bylo to koncem května, venku bylo teplo, svítilo sluníčko a náš miláček byl neklidný. Popocházel tam a zpátky, nedokázal se nikde uvelebit. Řekla jsem si, že asi chce ven, tak jsme vyšli na zahrádku, ale nebylo to nic platné. Potřebu venčení zjevně neměl a choval se stále neklidně, pokníkával, prostě zjevně se mu něco nelíbilo. Od sousedky Anežky jsem při věšení prádla vyzvěděla, že jejich fenka Bobina hárá, nechala jsem se uchlácholit a neklidnost psa jsem přisoudila hárající feně. Den se chýlil ke konci, vyměnila jsem vodu v misce, nasypala novou várku seniorských granulí Eukanuba a šla se věnovat své práci. Pes granule sežral, napil se vody a na chvilku si lehl do pelíšku. Po chvíli vstal a přišel ke mně. Položil mi čumák na koleno a díval se na mě těma “strašnýma” psíma očima. Vstala jsem, změřila mu teplotu, prohmatala bříško, zkontrolovala uši, čumák, oči a sliznici v tlamě, změřila jsem tep. Všechno bylo v pořádku, v normě tak, jak jsem byla poučena naším veterinářem.

Pozdě v noci jsem šla spát. Ráno jsem vstala a situace byla stejná. Pes popocházel po bytě, pokníkával a nic, co mu bylo nabídnuto, mu nevyhovovalo. Kolem jedenácté hodiny dopoledne začal zvracet. Kdo má psa, ten ví, že u psa to není něco až tak neobvyklého. Pes má tu schopnost, že když mu v bříšku prostě něco “nesedí”, vyzvrátí to. Jenomže náš pes tehdy vyzvrátil to, co den předtím večer sežral prakticky nestrávené. To nebylo dobré. Během dvaceti minut pokřtil trávu na zahradě druhou várkou a v tu chvíli už jsem měla relativně jasno. Minimálně v tom, že se jede na veterinu. Vyrazili jsme a po cca 40 minutách jsme byli na veterině. Náš pes se chová na veterině poněkud jinak než vystrašení pudlíci či malí knírači. Líbí se mu tam, má touhu všechno důkladně prozkoumat a zjistit, kde je a co se tam vlastně děje.

Po chvilce čekání jsme byli vyzváni, abycho vstoupili do ordinace veterináře. V krátkosti jsem vysvětlila situaci a paní doktorka konstatovala, že budeme rentgenovat. To už se našemu miláčkovi tolik nelíbilo. Má ohromnou sílu i ve svých devíti letech a na rentgenu jsme ho drželi ve třech. Naštěstí je relativně dobře vychovaný a i když si na mě nakřenil pysky, kousnout či zavrčet si nedovolil. Rentgen potvrdil zatím jenom jisté podezření na zúžení střeva. Dostali jsme domů k podání kontrastní látku, psa nechat bez vody i krmení a po 12ti hodinách dorazit na kontrolní rentgen.

Domů jsme dorazili nad ránem a ještě nás čekala konzumace kontrastní látky. Po dobrém to nešlo. Pes není hloupé zvíře a dobrovolně by takový “sajrajt” nepožilo. Na řadu přišla velká injekční stříkačka a aplikace pomocí hrubé síly. Po dvaceti minutách, tričku postříkaném hnusnou bílou kontrastní látkou a dvou kousancích do ruky (ale ne nijak dramatických) jsem psovi konstrastní látku do těla vpravila.

Druhý den jsme vyrazili na kontrolní rentgen. S ohledem na to, že byl veškerými těmi procedurami unavený, na rentgenu jsem ho zvládla sama. Rentgen bohužel potvrdil to, čeho jsem se obávala. Na přechodu tenkého střeva do tlustého bylo zúžení resp. neprůchodnost, kterým kontrastní látka až do konečníku neprošla. Řešení bylo jednoznačné. Nebylo buď a nebo. Nesvolení k chirurgické intervenci rovnalo by se odsouzení psa k smrti.

Svolila jsem a veterinární sestřička si ho odvedla. Ve večerních hodinách mezi 23tou hodinou a půlnocí byl operován. Diagnoza stanovená prostřednictvím rentgenu se potvrdila. Jednalo se o střevní neprůchodnost – invaginaci střeva. Konečná část tenkého střeva se z jistého důvodu vsunula do začátku tlustého střeva. Zda tím jistým důvodem byla infekce z něčeho špatného či dobrosrdečnost našich sousedů, dodnes nevíme.

Kolem jedné hodiny ranní jsme se dozvěděli, že to má za sebou, že operace proběhla bez problémů a že náš miláček je zdá se v pořádku.

Druhý den odpoledne jsme si pro něj jeli. Byl ještě zmatený po lécích proti bolesti a v důsledku vyprchávajících anestetik, na bříšku měl 16 stehů, ale k údivu veškerého personálu se o svou jizvu a o své stehy nijak nezajímal. Ani doma. Neměli jsme problém s vykousáváním stehů. Kontrola byla v pořádku a rekonvalescence probíhala dobře. Paní doktorka nám řekla, že to bylo za minutu dvanáct a že se náš bumbrlík ten den podruhé narodil. Byli jsme šťastní a mysleli jsme si, že je všechno za námi.

Klidu jsme si bohužel užili jenom asi tři měsíce. Jelikož je náš mazlík už defacto starý pán, koncem srpna se nám ozvala prostata. Dostal akutní zánět prostaty, horečky, veliké bolesti, spasmy, nebyl schopen se vymočit ani vykálet. Vyrazili jsme zase na veterinu. Verdikt veterinářů byl jednotný. Nutno psa v zájmu jeho života a zdraví vykastrovat. Absence varlat a tudíž pohlavních hormonů způsobí, že prostata nebude zásobována pohlavními orgány a defacto se začne scvrkávat. Může to způsobit fakt, že se absorbují i paraprostatické cysty a podobně. Pes nebude trpět. Stála jsem v čekárně a dívala se na doktorku, která se mě ptala, jestli ano nebo ne. jestli mají psa vykastrovat nebo ne. hlavou mi běhaly desítky myšlenek a střípků, ano, ne, ne ano. Když to dovolím, má naději (ale ne jistotu), že nebude trpět. Ale přijde o kuličky. Když to neudělám, sice bude mít kuličky, ale bude muset dlouhodobě brát antibiotika a bude trpět. Zvolila jsem relativně rychle. Souhlasila jsem s kastrací. Krátce po poledni 4. září 2007 ho vykastrovali. Kolem páté hodiny odpoledne jsme si pro něj s manželem přijeli. K našemu velkému překvapení se vytrhl doktorce a vyřítil se směrem k nám a ocasem vrtěl na všechny strany.

Rekonvalescence probíhala dobře a potvrdila, že moje volba byla správná. Pes je zcela bez potíží a kastrace na něm nenechala zásadní negativní dopady. Je mazlivější, občas chce kousat i do věcí, do kterých dříve nekousal, ale je spokojený. Netrpí a nic ho nebolí.

Od září je klid a pokoj a náš pes si v klidu a bez bolesti užívá života psího seniora. Dodnes vzpomínám na to, že není psí pohled jako psí pohled. Psí oči loudící kus kuřete nebo lahodné pečínky se dívají jinak než psí oči říkající páníčkovi “mně něco bolí” nebo “páníčku máme problém, necítím se dobře”.

Sama pro sebe jsem pochopila, že psi umí mluvit. Komunikují a když je vnímáme, poznáme, co nám říkají. Umí příjít a očima říct, že se něco děje, že něco není v pořádku. Jsem ráda, že jsem dokázala našeho psa vyslechnout a pomohla mu v tom, aby jeho život byl delší a lepší. Mám pocit, že jsem mu alespoň částečně vrátila to, co dal on mě. Vždycky když mi není nebo nebylo dobře, přišel, lehl si ke mně a byl se mnou. Měl snahu pokládat mi hlavu na místo, které mě bolelo. Když mi bylo smutno a brečela jsem, přišel a snažil se mi olizovat slzy z obličeje, jako by říkal, že to zase všechno bude v pořádku. Když jsem byla nejvíc nemocná, chodil za mnou každý den a nedal mi pokoj. Nutil mě a terorizoval mě, jako by říkal, “já jsem tady, já tě potřebuju, já chci ven, já mám hlad”. A já se ho naučila poslouchat. Naučila jsem se ho poslouchat tak, jako on umí poslouchat mě. Konečně jsem pochopila na vlastní kůži význam rčení, že pes je nejlepší přítel člověka.