Endoskopie? Endoskopie!

„Zbláznila ses?“ počastoval mě lichotkou můj otec poté, co si mi postěžoval na své zažívací obtíže a já mu řekla, že by měl jít na gastroskopii. „Proč?“ odpověděla jsem a tvářila se přinejmenším podivně. Mně o tom Hanka povídala, já vím, co to je, ani náhodou. A bylo po diskusi. Hanka je teta, která pracuje na oddělení sterilizace nástrojů v místní krajské nemocnici. Čas od času nese nějaký ten „skalpel“ i na endoskopické oddělení do těsné blízkosti endoskopických sálků. Po tom, co tam prý viděla a slyšela, by raději umřela, než něco takového podstoupila.

Za tři týdny byl táta po endoskopii. Pochopitelně že měl žaludeční vředy. Když se ho dnes zeptám, proč ten strach a odpor před tím, odpoví mi, že si to prostě nedokázal představit, že mu někdo něco někam bude strkat. Že by to prostě nepřežil. Ale přežil. Endoskopující lékař při pohledu na hysterického stokilového chlapa prostě přitlačil trochu víc Dolsinu a bylo po traumatu.

Endoskopie? Víte? Znáte? Zažili jste? Někdo ano, někdo ne. Někdo se přemlouvá, aby do toho šel, protože jeho lékař dospěl k závěru, že tu indikace je, někdo indikaci má a nejde tam, někdo ji nemá a jde tam.

Endoskopie, v tomto kontextu ezofagogastroduodenoskopie a kolonoskopie nebo také koloskopie. Ezofagogastroduodenoskopie je endoskopické vyšetření horní části gastrointestinálního traktu. Probíhá tak, že pacientovi je zpravidla v leže na levém boku ústy zaveden do jícnu a poté dále do žaludku a dvanácterníku flexibilní endoskop s optickým vláknem. Tento je schopen přenést obraz vyšetřovaných orgánů lékaři na monitor a ještě ho zvětšit. Lékař endoskopista má tak unikátní možnost prohlédnout si detailně vyšetřované orgány a zhodnotit jejich stav a případné patologie (záněty, polypy, krvácení, tumory, cizí tělesa a další). A navíc, flexibilním endoskopem lze protáhnout jakýsi „dráteček“ s malinkými kleštičkami na konci, kterými se dá odebrat malý vzorek tkáně vyšetřované oblasti a ten zaslat na histologii.

Kolonoskopie nebo také koloskopie to má naopak. Jde odspodu. Tedy flexibilní endoskop je zasunut konečníkem na boku ležícího pacienta a postupuje se směrem přes vzestupný tračník, příčný tračník do sestupného tračníku a když se povede totální kolonoskopie, podaří se lékaři dosáhnout až terminálního ilea – jinak řečeno konce tenkého střeva. Výhody jsou stejné jako u ezofagogastroduodenoskopie. Lékař přehlédne celý vyšetřovaný orgán, může odebrat vzorky a v přímém přenosu vidí, jak pacientovo „střívko“ vypadá.

Takže člověk by vlastně řekl, že o nic nejde. Netřeba dál diskutovat. Lékaři se předhání v psaní článků a studií na téma screeningu kolorektálního karcinomu a důležitosti endoskopických vyšetřovacích metod při příhodách náhlého krvácení do gastrointestinálního traktu, zdůrazňují důležitost záchytu a prevence určitých onemocnění u osob, které mají např. kolorektální karcinom v rodinné anamnéze a upozorňují na to, že tyto osoby by v určitých intervalech měly být pravidelně endoskopicky vyšetřovány, neboť riziko vzniku karcinomu střeva je u nich vyšší než u ostatní populace. To bezpochyby ano, všechno výše zmiňované je pravda, u řady chorob jsou endoskopická vyšetření metodou první volby při diagnostice, u řady chorob či příhod může včasně provedené endoskopické vyšetření pacientovi zachránit život (například u stavení krvácení z jícnových varixů). O tom netřeba diskutovat. Ale domnívám se, že potřeba diskuse tu je. Na jaké téma? Pacient a endoskopie. Subjektivní vnímání pacienta, který se tomuto typu vyšetření podrobuje.

Endoskopická vyšetření nepatří mezi nejpříjemnější. Můžou i bolet. Hodně bolet. Ale po zkušenostech, které mám, jsem dospěla k názoru, že otázka vnímání tohoto typu vyšetření pacientem do značné míry záleží na přístupu lékaře endoskopisty.

Ezogastroduodenoskopie zpravidla nebolí. Alespoň mě tedy nebolela. Leč nepříjemná byla. Zejména poprvé. Endoskopická sestra mi lokálním anestetikem „umrtvila“ krk a šlo se na věc. Sice to trvalo „jen“ pět minut, ale pro mě byly sakra dlouhé. Myslela jsem, že se udávím a udusím najednou. Když jsem šla podruhé, po dvou letech, na jiném pracovišti a u jiného lékaře, byla jsem hysterická. Zjevně zkušená a světem protřelá endoskopická sestra informovala o mém stavu lékařku, která operativně rozhodla. Byl lokálně umrtven krk, aby byl potlačen dávivý efekt, byl podán preparát na snížení tvorby žaludečních šťáv a nitrožilně byla podána směs uklidňujících léků a spasmolytik (tenkrát to byl tuším koktejl Dolsinu a Buscopanu). Probrala jsem se pět minut po výkonu a prosila sestru, aby už paní doktorka začala, že to chci mít za sebou. Sestra mě pohladila, usmála se a pravila, že už to mám dávno za sebou. Totální amnézie na průběh výkonu. Po této zkušenosti jsem i další, svou třetí gastroskopii snášela o poznání lépe.

Kolonoskopie. Je nepříjemnější než gastroskopie. Už ta příprava dá člověku leckdy zabrat. Z logiky věci vyplývá, že je potřeba, aby vyšetřovaný orgán byl prázdný. U endoskopie vrchem tak stačí cca 8 hodin před výkonem nejíst a nepít. U endoskopie spodem je to složitější. Dva dny před výkonem musíte přestat jíst a den před výkonem jenom pijete a pijete a to nejenom normální tekutiny ale i projímadlo. Jednou mi jedna lékařka řekla, že cílem je, abyste vrchem vypili čirou vodu a o několik desítek minut stejně čirá odešla i spodem. Víc myslím netřeba rozvádět. Když se propijete a pro****te do druhého dne, vyrazíte směle na výkon.

Mám za sebou devět totálních kolonoskopií. Zažila jsem takové, kdy jsem brečela, kvičela, vřeštěla a svíjela se bolestí a prosila lékaře – lékařku, aby výkon ukončil, že už prostě nemůžu. A mám za sebou i takové, kdy jsem ležela, přiblble se usmívala pod vlivem uklidňujících léků a spolu s lékařem sledovala na monitoru svoje vlastní střevo. Neskutečně tu záleží na tom, jak lékař endoskopista přistoupí k Vám jako pacientovi a k výkonu samotnému. Vrhne-li se na Vás lékař, který spěchá nebo je něčím či někým rozčilen, může se stát, že injekci, po které tak toužíte, prostě nedostanete a koupíte to natvrdo. A u štíhlého člověka, který dejme tomu má více vinuté střevo než jiný jedinec a má nitrobrišní srůsty po operaci slepého střeva, se pak z dvaceti minut kolonoskopického vyšetření může stát trauma na hodně dlouhou dobu a zážitek, na který nezapomenete. I na tak dlouhou dobu, že takový člověk, i když by měl, toto vyšetření prostě znova nepodstoupí.

Nebo můžete narazit na lékaře, který s Vámi před výkonem promluví a když vidí, že nejste v dobrém psychickém stavu, injekci Vám prostě dá. Léků, které Vám může podat, je celá řada. Vyberu-li ze svého arsenálu, byly mi při kolonoskopiích podány v různých kombinacích kupříkladu tyto léky – Dolsin, Apaurin, Diazepam, Fentanyl, Buscopan, Dormicum, Algifen a další. Potom se pro Vás takové vyšetření stane jistou nepříjemností, kterou je třeba prostě jednou nebo i opakovaně podstoupit, ale netraumatizuje Vás to. Nebo se Vám přihodí, jako jednomu mému blízkému, že v průběhu kolonoskopie prostě usnul a probudil se ve chvíli, kdy mu lékař oznamoval, že je to za ním.

Co závěrem? Nebojte se, ale nedejte se. Někdy je to prostě potřeba. Někdy se prostě věci v životě sejdou tak, že neprovedení kolonoskopie a neodstranění polypu o velikosti několika centimetrů po několika letech skončí rozsáhlou resekcí střeva pro maligní tumor. Nebojte se, ale vybírejte. Vybírejte, KDE podobné vyšetření podstoupíte. Uvědomte si, že nikdo, ani lékař, nemá právo donutit Vás k tomu, abyste se mu na endoskopickém stole svíjeli bolestí a prosili ho, aby výkon ukončil a připadali si totálně ponížení. Jsou i tak zkušení endoskopisté, kteří Vás i totální endoskopií provedou bez podání uklidňujících medikamentů a vy to snesete dobře. Pokud se ale bojíte, neterorizujte ani sebe ani svoje útroby. Prostě se s lékařem domluvte. Chci injekci, nechci injekci, chci to zkusit bez injekce, ale když to nepůjde, chci injekci. Jestliže s Vámi lékař zamete a řekne Vám, že „tady se injekce nedávají“, běžte jinam. Máte právo si vybrat. Běžte tam, kde Vám vyjdou vstříc a budou se k Vám chovat jako k člověku.

Endoskopické vyšetření Vám může zachránit život, může objasnit příčinu Vašich obtíží, může zamezit maléru do budoucna, ale není potřeba, abyste následujících několik měsíců i let byli traumatizováni tím, že „za pět měsíců zase musím a já to nepřežiju“. To není třeba a je to zhola zbytečné.