Byl jedním z mnoha

Poslední dny a týdny jsou média zavalena různými zprávami o malém Honzíkovi. Hrůzné zprávy počínající tím, že jeho otec nahlásil zmizení svého pětiletého syna, přes fakt, že matka malého Honzíka přivedla na svět snad tři nebo čtyři děti a dvě záhadně zemřely v kojeneckém věku až po odhalení mrtvoly malého nešťastného klučíka. Čtenáři jsou z médií zásobováni poměrně detailními zprávami o tom, že malý Honzík byl ubodán, pravědpodobně umíral v bolestech a vykrvácel, byl „pohřben“, následně „exhumován“ a připraven svou matkou a jejím druhem k dalšímu „pohřbu“.

Zaregistrovala jsem v médiích i zprávu, že při „oficiálním pohřbu“ malého klučiny (dá-li se to tak nazvat), otec požádal o odkrytí rakve, aby se na syna mohl ještě podívat a s pláčem údajně sdělil nejmenovanému plátku, že hošík je pohublý a že byl určitě týrán nejenom psychicky, ale i fyzicky a hlady. Nehodnotím utrpení otce, protože to se mi nepřísluší hodnotit, mohu mu jen snad tiše popřát, aby čas tu bolest utlumil alespoň tak, aby ten člověk byl ještě někdy schopen normálně žít a třeba i milovat. Chápu jeho zášť a nenávist k matce toho nebohého kluka, který měl život před sebou. Chtěla jsem se nad touto strašnou věcí zamyslet, ale ne v konkrétní rovině, spíše v rovině obecné.

Případ malého Honzíka je z mého pohledu vrcholkem ledovce a myslím si, že nikdo pořádně neví, jak velký ten ledovec je a jak hluboko pod hladinu sahá. Tato kauza dosáhla extrému, protože dítě bylo brutálně zavražděno člověkem, který ho přivedl na tento svět – vlastní matkou. Stalo se někomu z vás, když jste ty strašné zprávy četli, že jste se zamysleli nad tím, KOLIK dětí u nás je více či méně týráno? A jedno zda psychicky nebo fyzicky?

Absolvovala jsem v rámci svého studia na vysoké škole kurs soudní psychologie. Jedním z témat byla problematika domácího násilí a pod ní včleněna problematika násilí páchaného na dětech. Od přednášejícího (mimochodem se jedná o excelentní přední soudní psycholožku v naší zemi) jsme se dozvěděli, že drtivá většina případů domácího násilí a týrání dětí se odehrává za zavřenými dveřmi, v rodinách a úzkých společenských kruzích a ty nebohé děti se jej zpravidla dočkají od lidí, kteří by jim měli být nejbližší. Od otců či matek, strýčků a tet a ostatních lidí, které zpravidla mají rády a dobře je znají. Na policii a před vyšetřovatele se však dostane pouze nepatrný zlomek těchto případů. Pročítala jsem materiály a studie, z některých jsem zjistila údaj o 5-7%, z jiných 10-14%, některé obecně uváděly do 20%. Ze sto případů týrání dětí zůstane nevyřešeno či neoznámeno a nenapraveno osmdesát případů. Děti jsou zastrašovány, trestány nebo se jednodušše stydí svěřit se někomu, kdo by jim mohl pomoci - mamince kamaráda, paní učitelce a podobně. Některé děti své trýznitele dokonce omlouvají a vinu přikládají sobě. „já jsem zlobil, já jsem si trest zasloužil, jsem nehodný, ničemný, všechno je v pořádku“. A přitom nepředstavitelně trpí.

Děti jsou týrány fyzicky bitím, psychicky ponižováním, urážkami, výhružkami či zastrašováním. Některé z dětí jsou zneužívány i pohlavně. V některých rodinách se situace vyhrotí, dítě předčasně opustí domov a osamostatní se. Ptám se, je možné, aby takové dítě po dosažení dospělosti vůbec bylo schopno vést normální život? Myslím, že to možné je, ale domnívám se, že pro ty, co to nezažili, je to naprosto šíleně nepředstavitelně náročné.

Jaký základ do života má takový zubožený člověk? Místo dětství a her na písku či na schovávanou bylo dítě ponižováno, trestáno a bito. V takové rodině prakticky neexistuje pozitivní vzor, který by si dítě mohlo ve svém životě využít – vzhlédnout se v otci (či matce) tyranovi se může později projevit tím, že již dospělý jedinec si osvojí stejný vzorec chování a stane se taktéž tyranem a násilníkem.

Takové děti inklinují ke konzumaci alkoholu či drog, mají problémy ve škole, později v práci. Mají problémy v mezilidských vztazích na běžné úrovni, ale i vztazích intimních, partnerských.

Tyto děti mají větší předpoklady (obecně vzato) než děti z harmonických rodin pro to, aby se vydali na dráhu a kariéru kriminálníka.

I kdyby v dětství týrané dítě dospělo, dostudovalo, oženilo se či vdalo se a mělo vlastní děti, nemlátilo manželku nebo tyto děti, mělo dobrou práci a společenské postavení, čeká na něj mnoho dalších rizik. Jedním z těchto rizik je problematika posttraumatické stresové poruchy. Jedinec, který je vystaven neúměrně velkému stresu – jednorázově nebo opakovaně, může v pozdějí době trpět rozvojem pestrých příznaků nazývaných „posttraumatická stresová porucha“. Přes noční děsy a bludy přes nesoustředěnost, plačtivost, lítostivost, deprese a jiné psychické poruchy , poruchy soustředění, celkové depresivní ladění až po somatické příznaky či odmítání přiznat události, které takového člověka tolik poznamenaly se může objevit ještě jedna záludnost. Říká se jí efekt spáče.

Princip „efektu spáče“ spočívá se skutečnosti, že v duši zdánlivě normálně žijícího jedince s rodinou, prací, společenským postavením a zdánlivě zapomenutou minulostí dřímá ďábel. Ďábel v podobě toho, co daný jedinec ve svém dětství zažíval. Urážky, bití, brutální fyzické tresty, pohlavní zneužívání, ponižování a další zrůdnosti. Ďábel se nemusí probudit, ale může se probudit. Kde potom najde spravedlnost, klid, pohodu a lásku takový člověk, který x let relativně normálně žil a jeho noční můra ho po x letech či po x desítkách letech zastihla? Nepřipraveného?

Zamyslete se. A nebuďte lhostejní. Ani k sobě, ani svým blízkým, ale ani k těm cizím. Nebuďte hluší a slepí. Třeba někdo z vás viděl malého Honzíka s jeho matkou v nějakém motelu či na odpočívadle. Oprosťte se od kritiky systému, policie, úřadu sociální ochrany dětí a dalších institucí a uvědomte si, že všechno začíná u nás, u lidí. V bytech a domech, mezi nejužším rodinným kruhem, u vztahu mezi matkou a otcem, u výchovy dětí. Děti by nemusely trpět, kdybychom se my dospělí chovali jako dospělí.