Současná krize spočívá ve finančním propadu bank a domácností v důsledku zhroucení úvěrového a realitního trhu. V minulosti většina recesí následovala po rostoucích inflačních tlacích a po takto vyvolané politice drahých peněz. Domácnosti v Americe ztratily přes 20% čisté hodnoty za pouhých 20 měsíců od poloviny 2007 po začátek roku 2009. 1/3 tohoto poklesu se týkala hodnoty obydlí, cca 2/3 finančních aktiv. Dluhy domácností dosáhly 150% jejich příjmů. Pokud jde o finanční sektor, MMF odhadl, že globální finanční instituce budou mít ztráty přibližující se $3 bilionů. Tyto ztráty redukují základní kapitál bank a jejich úvěrovou kapacitu. Úvěrové objemy USA do září tr. klesaly a úrovně půjček, nezbytných k podpoře oživení se teprve musí dosáhnout.
Zdá se, že oživení v Evropě bude ještě obtížnější. Recese zasáhla Evropu později, a proto se z ní EU dostane později. Evropské banky dosud přiznávají – říkají-li pravdu – menší snížení hodnoty aktiv než banky v USA. Evropský plán oživení na to věnuje 1,5% HDP, americký 5%. Rozdíl je i v měnové politice. FED snížil cílovou úrokovou sazbu federálních fondů na nula %. Finanční systém obdržel podporu cca $13 bil. Jde o záruky za obchodní cenné papíry, investice do fondů peněžního trhu apod. ECB je nyní se sazbami na 1%. Existuje proto řada důvodů, mj. silnější síť sociálního zabezpečení. Je v tom také obava z inflace větší než v Americe. EU by potřebovala více federalizovat. Zvláštní obětí se staly státy, jako je Maďarsko, Lotyšsko apod. Mají vysoké deficity platební bilance a jsou příliš závislé na jejich financování ze zahraničních půjček. Evropané mají mezi sebou příliš mnohé rozpory.
Japonské oživení bude ještě slabší, i když pozitivním jevem je příchod nové levicovanější vlády. HDP bude asi klesat i v roce 2010, což by neměl být případ USA a EU, pokud nedojde k "L" či "W", ne-li "WW....." Stát v Japonsku má omezenou kapacitu pro fiskální nebo měnové stimuly, protože jeho státní dluh činí téměř 200% HDP. Měnová politika pak po léta umožňovala snadný přístup k úvěrům. Otazník stojí podobně jako v Číně, Německu i Americe nad tím, zda budou trhy pro jejich obrovský export. Snad se zmátoří. Nejtvrději byl zatím zasažen rozvojový svět. Poklesly zahraniční investice a financování, export je velmi slabý a ceny komodit značně nízké. Cena ropy však začala růst, je kolem $80 za barel, projeví se to i u plynu. Toto tam, i ve světě, jako celku probíhá za velkého ničení přírody, není a nebude voda.
Anglosaský model podle všeobecného názoru selhal (jeho bojoví obránci jsou však např. v Česku). Éra laissez-faire je evidentně passé. Dochází sice k určité další globalizaci, tj. k celosvětovému propojování nejen ekonomik, ale současně je patrná silná deglobalizace, a týká se i financializace. Rozšiřuje se role státu i nadstátních institucí, jako je MMF, který by se rád stal Světovou centrální bankou. Rostou snahy regulovat, a to i příjmy oligarchie. Šíří se protekcionismus. Budou v důsledku nezaměstnanosti sociální nepokoje.
MMF by měl být schopen zvládnout velmi propagované srovnávací hodnocení skupiny G20, zaměřené na měnovou, fiskální a finanční politiku zemí. Pod povrchem se však zauzlují problémy. Patří k nim roztrpčení nově vznikajících ekonomik. Domnívají se oprávněně, že MMF ovládá Západ, všech 186 členských států, a také, že ukládá dlužníkům neúnosná úsporná opatření. Mnohé z těchto zemí si od MMF nepůjčují. Raději vyvážejí více, než importují, pracují tedy s přebytky na běžných účtech a mimořádné výnosy si drží na horší časy, jako devizové rezervy. Tyto reprezentují u všech států na naší planetě dnes 15% světového HDP. V roce 1993 to bylo jen 5%. Tato politika "rozvojářů" či polorozvojových zemí oslabuje globální obchod a znesnadňuje překonávání finanční krize a recese, vytváří možnost vývoje "W" či "WW..", v lepším případě "L". Řešení vidí někteří experti ve vytvoření EMF (Emerging Monetary Fund), který by instalovali právě tito emerging countries. EMF by neměl u stolu Západ a v jistém smyslu by ho nepotřeboval. Rezervy v tvrdých měnách má stále Rusko, i když klesají kvůli recesi v této zemi, má je pochopitelně Čína, také Brazílie má přes $200 mld. Půjčky by měly mírnější podmínky, než je praxe MMF. Zájem projevilo zatím Mexiko, kde klesají příjmy z ropy, Kolumbie a dokonce Polsko! Počet členů EMF by mohl dosáhnout přes 100 zemí. S. Johnson byl hlavním ekonomem MMF do srpna 2008. Nyní je ve vědecké instituci. Je to osvícený Američan, ví o čem mluví, ne jako někteří žvanilové.
