V našem tisku jsem neviděl komentář, který by ukázal, že obě tyto země mají hrát svoji roli v mnohem rozsáhlejší teritoriální politice Washingtonu, týkající se všech zemí, které byly dříve součástí SSSR. USA a Rusko se tak střetávají v boji o strategické suroviny, jako jsou ropa a zemní plyn. EU jakoby zahraniční politiku neměla (a asi do ratifikace Lisabonské smlouvy mít nebude). Proč by se ale nemohla do tohoto mocenského boje zapojit. Pobaltí by mohlo sloužit jako model.
Sledujme narůstající zájem o dovoz surovin včetně ropy pokud jde o např. Čínu, Indii apod. Ovšem zdaleka největším konzumentem surovin a energie jsou USA. Jednou z hlavních náplní zahraniční politiky Washingtonu je zajistit si jejich dovoz. K tomu slouží nástroje nejen hospodářské, ale také vojenské, špionážní atd. Navíc prognózy hovoří o tom, že do roku 2025 by měla spotřeba např. ropy stoupnout o 50%. Může to ovšem být mnohem méně, pokud se současná recese přemění v depresi. ²Léčení² z ní, jak ukazují některé právě vyšlé studie, může trvat stejně dlouho jako po roce 1929, kdy skutečné oživení umožnila až 2. světová válka. Takže vlastně ještě déle, pokud nemá přijít na pomoc světové ekonomice nějaká skutečně velká válka - ta v Iráku je stále relativně malá. Toto je ovšem námět pro jinou prognózu. Řešení pomocí biopaliv už napadá kdekdo. Vlastní americké zdroje (obdobně jako ruské) jsou téměř vyčerpány, včetně oblasti na Aljašce North Slope a také v Severním moři, kde těží Evropané. Nutně musí narůstat zájem o Střední Asii a země kolem kaspického moře. Neznamená to, že se nevěnuje pozornost i jiným teritoriím, např. od roku 2003 se začala těžit ropa v Čadu, jež proudí do přístavu v Kamerunu, což je velmi vítáno, protože v nedaleké Nigerii zuří svérázná občanská válka, což nemálo snižuje těžbu. Není divu, když se odhaduje, že v této na ropu bohaté zemi žije 66% populace v bídě a roste počet milionářů. Zájem o proniknutí do Střední Asie a do okolí Kaspického moře projevila Amerika ihned po rozpadu Sovětského svazu. Ještě za jeho existence se Moskva pokusila dostat se k surovinovým zdrojům sousedního Afganistanu, což byl začátek jeho současné tragedie, která zřejmě dopadne špatně i pro NATO.
Zpět k Ukrajině a Gruzii. Po roce 1991 byla Ukrajina a Gruzie orientovány na Moskvu a spojily se do politickovojenské organizace s Azérbájdžánem, Moldavií a Uzbekistanem. Ovšem toto zaměření se s výjimkou Uzbekistánu změnilo směrem k USA. Tam se zrodila strategie tzv. hedvábné stezky, tj. orientace tohoto regionu směrem na západ. Začalo to v Azérbájdžánu, kde bývalý člen politbyra a generál KGB Gejdar Alijev objevil v sobě velké proamerické sympatie a v roce 1993 podepsal kontrakt s firmou BP-AMOCO. Rodila se koncepce budovat ropovody, obcházející ruské teritorium. V roce 1999 byl uveden do provozu ropovod Baku-Supsa, jenž dopravuje ropu do přístavu v Gruzii a odtud tankery do Ukrajinského přístavu Pivdenij. Tento terminál navazuje na jižní větev ropovodu Družba, jež prochází členskými zeměmi NATO (Maďarsko, ČR, SR, Německo). Za SSSR proudila ropa z Baku přes Groznyj do Tichorecka a končila v Novorosijsku. Na křižovatce této trasy se nachází Čečensko, což se někdy nevidí jako jeden z důvodů, proč Moskva za každou cenu usiluje jej udržet v rámci Ruska. Al Gore ještě jako vicepresident v roce 1997 uzavřel dohodu se státním azerbajdžánským podnikem, umožňujícím firmě Chevron (nyní Texaco), aby převzala kontrolu nad ropnými ložisky v jižních částech Kaspického moře, což se nelíbí také Teheránu. V severní části tohoto moře se angažuje bývalý Chevron prostřednictvím podniku Tengiz-Chevronoil. To už jsme ovšem u Kazachstánu, s jeho velkými ložisky ropy a snahou se mezinárodně prezentovat přes předsednictví v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě v roce 2009. Je třeba vidět též jeho strategickou polohu mezi Ruskem a Čínou, která se na tamější ropu velmi orientuje. Kolísá mezi Moskvou a Washingtonem, kde např. udělal velkou objednávku zbraní, které dříve kupoval v Rusku. Amerika má nyní rozhodující slovo v Gruzii, Azerbájdžánu, má ho malý v Arménii a Uzbekistánu, ale určitý má v Turkmenistánu, Tádžikistánu, Kyrgystánu. Kreml to tak nemůže nechat a určitě se pokusí obnovit svůj velký vliv v tomto regionu. Putin ne náhodou považuje zánik SSSR za největší tragédii XX.století, se kterou se Kreml nesmířil.
O energetické zdroje Střední Asie a Kaspického moře soupeří ovšem i Rusko s Čínou. Oběma zemím je společná snaha omezit co možná nejvíce vliv USA. Současně za slovy o strategické spolupráci a partnerství Moskvy s Pekingem se skrývá též ostrá rivalita. Nejde tedy o žádnou osu, je to jen společný taktický postup proti některým krokům Spojených států. Půjde stále více o konkurenční boj, protože Čína bude potřebovat stále více energie, pokud ovšem globální recese tento trend výrazně nezabrzdí. Čína dováží velkou část své energie, ale má stále větší zájem nakupovat přímo u dodavatelů ze Střední Asie. Jde především o Kazachstán (ropa) a Turkmenistán (plyn). Na tuto zemi má spadeno Gasprom, jenž má problémy s dodávkami jak na domácí trh, tak do Evropy. Chce zabránit tomu, aby většina plynu z Turkmenistánu proudila přímo do Číny i do Evropy. Ten loni povolil firmě China National Petroleum Company, aby začala v zemi sama těžit plyn. Gasprom oznámil, že od roku 2009 hodlá Kazachstánu, Uzbekistánu a Turkmenistánu za zemní plyn vyplácet tržní cenu. Jde o snahu Ruska udržet si kontrolu nad trhem i poté, co se tam dere Čína. V roce 2007 začaly stavební práce na plynovodu, který vede z Turkmenistánu do Číny. Rivalita mezi Čínou a Ruskem se promítá do plánů EU mít přístup k zemnímu plynu ve Střední Asii. Jedná se o projekt Nabucco, jenž by Evropě umožnil obejít Rusko pomocí trasy přes Turecko a Balkán. Jeho osud je nejistý. Je to složitá hra. Pokud bude plyn proudit do Číny, nemůže s ním moc počítat ani Rusko, ani Evropa. Probíhá velký zápas o energetické zdroje ve Střední Asii, jejichž velikost není přesně známa. Konkurenční zápas probíhá i mezi Kazachstánem, Turkmenistánem a Uzbekistánem navzájem. Tyto země se naučily chytře kalkulovat ve svůj prospěch a je obtížné se v tom vyznat. Když jednají s Amerikou, Ruskem, Čínou a Evropou naučily se postupovat koordinovaně. Došlo jim, že mohou obchodovat se všemi. Celý proces komplikují vztahy uvnitř tzv. Šanghajské organizace, kde politicky spolupracují kromě Číny a Ruska také Kazachstán, Uzbekistán i z hlediska energie méně zajímavý Kyrgyzstán a Tádžikistán. Vedoucí roli v této organizaci hraje Čína, a to se Kremlu moc nelíbí a chce s tím něco dělat. Je to vše důležité i pro Česko, nejen pro jeho import ropy a plynu. Mnohé však bude záviset, jak se bude vyvíjet světová finanční krize a klima.
V této situaci NATO podlehlo tlaku Ruska a Ukrajinu s Gruzií nevyzvalo k jednáním o přístupových dohodách. EU ale není vojenský pakt a Rusko by těžko mohlo harašit zbraněmi, pokud by chtělo tyto státy integrovat. To by ale Evropa musela konečně začít hrát velmocenskou roli. Snad k tomu přispěje ratifikace Lisabonské smlouvy.
