Sjezd ČSSD položil základy politiky udržitelného rozvoje

Ve víru stávajících událostí, kdy v neděli skončil sjezd ČSSD, v úterý sněmovna odhlasovala nedůvěru vládě a „brzy“ bude jmenována vláda nová, se pokusím vrátit se k poselství sjezdu alespoň v oblasti, kterou jako stínový ministr životního prostředí reprezentuji, totiž k udržitelnému rozvoji. Nejde mi ani tolik o to blýsknout se před ekologickou veřejností, jako spíše o připomenutí našich povinností vůči Zemi příští „dočasné“ exekutivě, ať bude jakákoliv, své partaji, která bude příští dění ovlivňovat, i sobě samému a mne podobným politikům, kteří jsme naopak v těchto situacích odsouzeni sledovat události spíše z povzdálí a čekat na výzvu těch nejmocnějších, zda i jak se máme zapojit.

Jak známo v turbulentních dobách je nám vždy košile bližší než kabát. Proto i hlavní sdělení sjezdové ekologické rezoluce znělo, že ekonomická krize nesmí oddálit opatření proti změnám klimatu. Ony totiž ekologie i ekonomie jsou vědy (řecké „nomos“, latinské „logos“), které mají společný slovní základ, totiž řecké „oikos“. To přeneseně znamená kruh, uzavřené hospodářství i uzavřený systém. Jestliže narušíme tento systém, ať už ekologický, nebo ekonomický, nastává krize. Ne náhodou proto dnešní ekonomická krize má stejný základ jako světová ekologická krize, která ovšem bohužel je ještě hlubší než ta ekonomická. Pro obě platí, že jsme žili a ještě žijeme na úkor nejen budoucích generací, ale dokonce obelháváme i sami sebe, když si myslíme, že můžeme konzumovat více, než jako společnost vytvoříme. Žití a výroba na úrovni tzv. potenciálního produktu znamená drancování přírodního i sociálního bohatství. Vedle nadměrného a přitom málo účinného využívání fosilních paliv, především uhlí a ropy, a kácení lesů a pralesů bez náhrady dochází i pod tlakem nadnárodních korporací a globálního trhu k devastaci sociálního státu a jistot. Sociální demokracii je vlastní ale jiný přístup, který známe jako „udržitelný rozvoj“.

Sjezdová rezoluce je proto i „Výzvou ke společné podpoře Mezinárodní dohody o řešení klimatických změn“. Ona totiž fakta jsou alarmující. Urychluje se tání mořského ledu v Arktidě a ohrožen je Golfský proud. Na velehorách jako jsou Andy či Himaláje, kde pramení řada velkých řek a veletoků, mizí potřebná voda. Zejména změny v Himalájích mohou brzy vyvolat velkou paniku v Číně, Indii, Pákistánu, Afganistanu apod. Hurikány možná udělají již do roku 2020 uprchlíky z 50 milionů lidí, do roku 2050 může jít již o více než 200 milionů obyvatel planety Země bez domova. Austrálie letos zažila v podobě lesních požárů i povodní nejničivější přírodní katastrofu ve své historii.  Rok 2009 bude osudový, neboť v Kodani se rozhodne, jestli si politici jsou vůbec vědomi hloubky dramatu, který se odehrává, zda jsou schopni vytyčit konkrétní cíle. Doba váhání, odkladů, účelových a polovičatých řešení je u konce!

Neúspěch kodaňských jednání by teoreticky znamenal, že nic se nepostaví růstu globálních teplot až  o 7° Celsia do konce století, narůstajícímu počtu katastrof, nevratné změně klimatu, humanitární krizi, nedostatku vody. Toto riziko nelze podceňovat.  Současně však vidíme, že k dohodě se kloní i země, které ji dosud odmítaly, zejména Spojené státy. Není to náhoda, předtím už tam přejímaly potřebné iniciativy jednotlivé státy unie, jako třeba Kalifornie. Také největší světové společnosti už pochopily, že technologické přezbrojení k větší šetrnosti vůči klimatu a přírodě je nezbytné, mají-li si uchovat konkurenceschopnost. Vedle toho je výroba zařízení pro ochranu klimatu vítanou exportní příležitostí. V Evropě vlajku udržitelné ekonomiky dřímá Strana evropských socialistů (PES), která jako jediná na evropské politické scéně zahrnuje politické reprezentace všech jednotlivých zemí EU. I o tom budou letošní volby do Evropského parlamentu! Ani probíhající hospodářská krize by nemusela přechod na bezuhlíkatou ekonomiku zpozdit. Může to být i naopak. Ve Spojených státech i v zemích Evropské unie jsou investice do zelené energetiky  a chytrého, environmentálně šetrného rozvoje, součástí balíku naléhavých investic z veřejných zdrojů, které mají hospodářské krizi čelit.

Co udržitelný rozvoj znamená na úrovni České republiky, odpoví Oranžová kniha ČSSD pro udržitelný rozvoj.

Bude založena především na důrazu na lokální rozvoj v duchu hesla od lokalizace ke globalizaci. Kdo jiný by měl profitovat z přírodního potenciálu, který umožňuje využití větrné, vodní nebo např. geotermální energie než obce, v jejichž katastru lze tento přírodní zdroj využít? Kdo jiný by měl profitovat z výstavby zařízení pro energetické využití vytříděného biologicky rozložitelného komunálního odpadu než lidé, jejichž odpad se takto využívá? Nebo snad chceme, aby tyto nové podnikatelské příležitosti převzal nadnárodní kapitál a místo snižování poplatků v odpadovém hospodářství plynuly zisky do zahraničních daňových rájů?  Chceme proto podporovat všechna opatření s vysokým lokálním multiplikačním efektem a tím je především podpora malých a středních podnikatelů a nerizikové podnikání obcí.

Druhým pilířem naší ekologické politiky budou tzv. adaptační opatření, která musí připravit naší krajinu na nevyhnutelný růst průměrné teploty až o 2°C v příštích 20 letech. K těmto opatřením patří především změny v lesním a vodním hospodaření. Naše lesy i krajina musí být schopna odolávat i déle trvajícímu suchu na jedné straně, ale i zničujícím povodním na straně druhé. Patří sem i změny především v pojištění zemědělců a v zemědělské dotační politice. Proč dnes zemědělci profitují z likvidace mezí a remízků namísto toho aby je obnovovali? Proč dnes pojišťovny i stát vyplácí náhrady škod zemědělcům v důsledku přírodních pohrom, aniž by výplata těchto prostředků byla závislá na správnou zemědělskou praxi, především na správné obdělávání půdy, střídání plodin, precizní hnojení a zavlažování, využívání suchovzdorných odrůd apod.?

Předmětem ekologické politiky musí být i zlidštění práva životního prostředí. Každá větší investice u nás prochází neuvěřitelně složitým procesem (SEA, územní plánování, EIA, územní řízení, IPPC, stavební a kolaudační řízení) doplněným o neskutečně zdlouhavé opravné prostředky vrcholícími řízeními před správními soudy. V Rakousku jsou procesy posuzování vlivů na životní prostředí, uzemní řízení i integrované povolování sloučeny v proces jeden, jehož výsledkem je vydání jednoho tzv. environmentálního povolení. Ve Francii složitou strukturu opravných prostředků nahradilo rozhodování nezávislých správních senátů, které zastupují dvě role, jak našeho odvolacího orgánu, tak správního soudu. Proč bychom nemohli využít zahraničních zkušeností, které povolování významných staveb zkracují o třetinu, aniž by tím byla narušena práva občanů nebo ohrožena ochrana životního prostředí?

Politika udržitelného rozvoje může přispět i k řešení sociálních otázek, když se nám podaří uvést do života programy podpory tzv. netržní práce, kterou je drobné zemědělství, vzdělávání se, činnost v nevládních především sociálních nebo ekologických organizacích, lidové umění nebo soliterní řemeslná výroba. Jedná se o tvůrčí práci, která zpravidla ani není zdaněna a zahrnuta do HDP, neboť ji lidé vykonávají nezištně, a přesto má obrovský příznivý ekonomický a společenský dopad – mluvíme o významných pozitivních externalitách. Člověk není stroj na peníze, ale bytost, která se chce seberealizovat, ne jen konzumovat. Společnost by měla cestu zájemcům o tuto netržní práci ulehčit.      

Obecně by v České republice měly být přednostně uvolňovány zdroje na opatření, která čelí klimatickým změnám i jejich důsledkům. Patří k nim podpora vědy a inovací, nových technologií, energetických úspor, užívání obnovitelných zdrojů energie. Nezbytná bude i dostavba dalších bloků jaderné elektrárny v Temelíně a prodloužení životnosti Dukovan. Neméně důležitá jsou také opatření pro zvýšení ekologické  a hydrologické stability české krajiny. Zdravé lesy zejména tam, kde pramení potoky a řeky, ochrana  a obnova vegetace, hájů, remízků a rybníků, ochrana orné půdy před divokou zástavbou, to jsou neocenitelné kroky k ochraně klimatu i ke zlepšení života obyvatel naší vlasti.  Dokážeme-li zároveň najít čas pro seberealizaci na úkor času stráveného prostým konzumem věcí a zábavy, snad pochopíme i význam harmonického propojení našich osobních zájmů se zájmy společnosti a životního prostředí.