Zdá se, že z dlouhodobého hlediska je kapitalismus odsouzen k zániku. Hlavní příčinou je přeměna tohoto společenského zřízení v rentiérský systém. Pryč jsou ty doby, kdy vlastník kapitálu byl současně podnikatelem. Jsou takoví stále, ale stále větší procento jsou majitelé akcií, kteří nemají s reálnou produkcí nic společného. Novodobé akciové společnosti učinily z původního kapitalistického vlastnictví často pouhé pasivní pobírání divident, zatímco podniky jsou řízený profesionálními manažery, kteří ovšem často rychle bohatnou a jsou novou oligarchií.
Hlavními mluvčími antikapitalistické revolty se v průběhu deprese stanou nespokojení intelektuálové, včetně novinářů, z nichž část se stává za krize nezaměstnanými. Inteligence má značné mocenské ambice a hmotné požadavky za situace, kdy podvodní finančníci pobírají fantastické odměny a jejich intelektuální úroveň je malá, už proto že na hlubší studium nemají čas a ani návyky. Intelektuály jejich potřeba zajistit si obživu nutí, aby studovali, analyzovali, dělali prognózy. Na činnosti finančně spekulační nemají čas ani zdroje. Kapitalismus nemůže požadavky inteligence, zvláště pak intelektuálů splnit. Z toho pak pramení ukrývaná nenávist k existujícímu systému, která propukává, jakmile pro to existují podmínky, tj. za krize. K zániku kapitalismu nejspíše dojde postupnou, velmi vlivnou desintegrací, ne náhlou revolucí, jak o ní hovoří marxisté. Tedy žádná diktatura proletáriátu a odumírání státu.
Marx podcenil, že výroba bude požadovat nejen další nekvalifikované dělníky, ale více technické inteligence. Znamená to ovšem, že nezaměstnanost postihuje za hluboké krize ty kvalifikované často více než ostatní, včetně bankovních úředníků. Kapitalismus svými mechanismy plodí růst propasti mezi současnými 793 miliardáři, kteří mají ve vlastnictví celkem $2,4 bilionů a zbytkem světové populace. Uvítejme ovšem, že současný pokles, neboť loni šlo o 1.125 miliardářů vlastnících $4,4 biliony, takže jich ubylo 355. Majetek klesl u takových jako je Bill Gates, kde jde o sešup o $18 miliard. Velký pokles zaznamenal i Warren Buffett, kde jde o $25 miliard. Za příznak konce kapitalismu by považoval Schumpeter ty z nich, kteří jsou rentiéry, ne aktivními podnikateli. Objevili se i noví miliardáři, je jich 41.
John Keynes by se dnes zajímal kromě nezaměstnaných zřejmě především o inflaci a deflaci. Vláda USA nalévá do hospodářství $789 mld., Evropa $255, Čína $587. Nikdy se nepumpovalo tolik peněž do hospodářství. Od října 2008 balíčky zemí OECD ve prospěch bank dosáhly kolem $4,3 bilionů. Evropská centrální banka (ECB) už neomezuje nabídku základních peněz a zajišťuje tolik likvidity, kolik banky požadují. FED poskytl bankám přímý vstup ke svým úvěrovým prostředkům a v roce 2008 zvýšil zásobu měnové báze o 97%, ECB o 37%. Hlavní refinanční sazba ECB (nyní jde o 2%) zřejmě ještě dále klesne, ačkoliv je již nyní na historicky nejnižší hodnotě. Oživují vzpomínky na Německo v roce 1923. Není divu, že panuje strach, že kvůli inflaci lidé přijdou o úspory. Současně zvláště v Americe narůstá nenávist k finanční oligarchii, zvlášť když se ve světovém tisku objevují věty o banditech a "pasácích" mezi nimi a někdy se hází celá tato společenská skupina do jednoho pytle. Je to něco, jako byla nenávist ke šlechtě za Velké francouzské revoluce, nebo německé velkoburžoazii, jež financovala Hitlera. Ve světě je nyní pozornost soustředěna na soudní proces s Bernardem Madoffem, který dokázal okrást investory o celkem $65 miliard. Vzniká oprávněný dojem, že jde jen o špičku ledovce. Sílí tlak kontrolovat daňové ráje, nejen banky, ale i ostatní finanční instituce, jako jsou hedge fondy atd. Vypadá to, že dočasné znárodnění bank bude hodně dlouhé, ne-li trvalé a stane se možná bází pro vznik zcela nového druhu kapitalismu s "lidskou tváří". A pokud tlak levicově naladěných stamilionů a miliard lidí zdola, bude sílit a změní se patřičně i globální politický systém, bude se rodit něco, jako celosvětový tržní, demokratický, moderní socialismus, který nesmí ztratit ze zřetele, že hlavní problém je možnost zániku přírody.
Nejde jen o bandity a pasáky ve finanční sféře, ale k zamyšlení je systém, jako takový. V posledních letech rostla velmi rychle nabídka peněz. Peníze v podobě mincí a bankovek se ovšem vyskytují jen kolem 10 % případů, kdy jde o tzv. peněžní bázi. Zbytek jsou virtuální peníze, vlastně jen záznamy v účetních knihách bank. Bankovní systém vytváří depozita z ničeho. Zástavou těmto pasivům je úvěr poskytnutý např. podnikateli. Dlužník, jenž nové peníze získá, neví, zda pochází z úspor, zda je či není odloženou spotřebou klientů bank. Míra úspor byla v některých letech např. v USA dokonce záporná, a podnikatelé přesto investovali, jako kdyby úspory narůstaly. To nemohlo trvat věčně. Hlavní příčina krize tedy tkví též v umělé expanzi způsobené centrálními bankami, včetně ČNB, hlavně ovšem FEDem. Jdou-li sazby centrálních bank dolů, i uměle, zahajuje business více nových projektů, jako kdyby rostla míra úspor a bylo reálně z čeho investovat. Nízké sazby, někdy i negativní v reálném vyjádření, zažehly krizi. Vládní stimuly mohou tedy být i zcela kontraproduktivní. Dostanou-li podniky snadný úvěr, jako se to stalo v Japonsku a recese trvala 10 let, ztratí důvod rychle se s tíživou situací vyrovnat. Co s tím? Vyřeší to G-20?
Japonsko také dobře ví, co to je deflace. Oprávněná obava z budoucí obrovské inflace by neměla zastínit současnou situaci v Americe a v Evropě. Míry inflace zatím klesají. V USA byla v červenci 2008 na úrovni 5,6%, aby klesla v prosinci na 0,1%. V Evropě činila v lednu 2009 2,2%, v červenci 2008 šlo o 4,4%. Teď žádná země v EU a v USA deflací netrpí, ale to se může rychle změnit. Deflační tendence přináší problémy. Řada cen je nepružná, protože prodejci odmítají prodávat levněji. Deflace zvyšuje reálnou úrokovou míru, jelikož ty nominální nemohou klesnout pod nulu. Důsledkem je zvýšení ceny kapitálu pro firmy, což snižuje investice a prohlubuje krizi. Např. FED připustil, aby sazba klesla téměř k nule už v lednu. Deflace, nebo stavy jí podobné sužují Japonsko už 14 let. O roku 1990, kdy propukla bankovní krize, byla země v likvidní pasti, neboť sazby centrální banky byly téměř nulové a v letech 1998 až 2005 se cenová hladina snížila o 4%. Vlády sestavovaly jeden keynesiánský program deficitního utrácení za druhým, takže v roce 2008 činí poměr zadlužení k HDP 171%. Japonsko dál stagnuje. Svět bude v nadcházejících letech, než přijde možná Velká inflace, zřejmě čelit deflačnímu tlaku a setrvale rostoucímu veřejnému zadlužení jako Japonsko.
Před dnešním summitem G-20 je situace, která by asi Keynese nesmírně překvapila. Spojené státy, Británie země vyznávající laissez faire a keynesiánské Japonsko masivně stimulují, zatímco Evropa se drží zpátky, dříve to bylo naopak. Americká velkorysost proti evropské zdrženlivosti svědčí o tom, že si Evropa sebezáchovně uvědomuje, že si tak obrovské státní dluhy jaké má Amerika nemůže dovolit. Washington se totiž zatím může spoléhat na to, že Číňané budou dál kupovat americké dluhopisy. Číňané těží z toho, že dodávají do USA své peníze a levné zboží. Dolar je stále hlavní světovou měnou. Velké evropské ekonomiky počítají též s tím, že budou muset – na rozdíl od USA a Japonska – ze svých státních pokladen platit záchranu jiných členů EU. Už nyní jde o Maďarsko, Lotyšsko a Rumunsko, brzy asi Itálie, Řecko, Irsko a Portugalsko, možná Španělsko a další. Kdo ví? Potenciál záchranných balíčků je omezený, i tak státní dluhy rostou. Co s tím? Vyřeší to G-20?
