V příštích dnech navštíví Obama Moskvu. Hlavním cílem jeho návštěvy je jaderné odzbrojování. Moskva svůj souhlas podmiňuje rezignací americké administrativy na komplex protiraketové obrany u nás a v Polsku. Zdá se, že taková dohoda je i na spadnutí. Jak se s tím ovšem vyrovná česká veřejnost, když po vzoru „Vrtěti psem“ byla dosud strašena ODS před Íránskou hrozbou? Většina toho, co nám říkají média o Iránu, je špatné, nepřesné anebo více méně komplikované. Americké konzervativní kruhy se neustále snaží hledat viníky a nepřátele a vytrvale ukazují právě na Irán, jako na zdroj neklidu a součást tzv. osy zla. Netanjahu zase označil iránský režim za nositele mesiánského apokalyptického kultu, zatímco jeden z jeho poradců přirovnává Peršany ke starověkým odpůrcům Izraele. Citována je v této souvislosti starozákonní "První kniha Samuelova", kde se praví, že je třeba zabíjet poddané krále Amáleka, který vládl v Persii, zničit vše, usmrtit i ženy a děti. Hold světový tisk má rád střet dobra a zla.
Je pravdou, že Irán chce být atomovou mocností, ale zdá se, že může být spokojen pouze s mírovým civilním jaderným programem, který je však pro Západ komplikovanou výzvou. Iránští představitelé několikrát v posledních letech zdůrazňovali, že nemají v úmyslu si pořídit nukleární zbraně. Ahmadínežád citoval otce ajatolláha Chomejního, že takové zbraně jsou neislámské. Nejvyšší vůdce ajatolláh Alí Chamenei vydal v roce 2004 Fatwu, jež popisuje jadernou zbraň, jako nemorální, a kde se tvrdí, že vývoj, výroba a skladování jaderných zbraní je podle Islámu zakázáno. Tyto názory opakoval na schůzce s gen. ředitelem MAAE El Baradejem. Všichni mohou lhát, ale proč vydávají fatwy proti těmto zbraním? Mohli by mlčet.
K rozšiřování svého vlivu v okolí Irán nepotřebuje nukleární zbraně, stačí mít schopnost je vyrobit během pár měsíců. Irán není demokracií, ale také není monolitní diktaturou. Je to spíš oligarchie se značnou debatou a disentem uvnitř svých řad, ne malým.
Dokonce i nejvyšší vůdce Iránu musí být zvolen, a to na Shromáždění expertů, které i po svém zvolení musí do jisté míry respektovat. President Ahmadínežád je často vnímán jako šílený mullah řídící zemi, ale on zdaleka není člověkem, který nemůže být kritizován, není to nějaký výkonný ředitel. On je spíše trnem v oku uvnitř klerikálního establišmentu. Ve skutečnosti je to laik bez jakýchkoliv významných konexí, včetně rodinných s předními ajatolláhy. On je vlastně určitou raritou uvnitř vládnoucí třídy. Před volbami v roce 2005 nebyl zprvu ani favorizovaným kandidátem nejvyššího vůdce. I dnes se Alláhům moc nelíbí a on jedná tak, aby podkopával jejich autoritu, dělá jim některé schválnosti. Nemůže Amerika přece vědět předem, zda nějaká dohoda je, či není možná, když se Washington nikdy nepokusil nějakou dojednat. Jakkoli se zdá, že režim i obyvatelstvo jsou přesvědčeni, že by Irán běl mít civilní jaderný program a má na to právo, někteří představitelé režimu jsou citliví na to, jaké budou celkové náklady takového postupu, zvláště když i na Střední Východ se pomalu plíží finanční krize a recese. Je zcela myslitelné, že někteří oligarchové mají velký zájem o zahraniční obchod a o západní technologii, o uznání od USA. Obě země by z toho mohly těžit a to rychle. Moussavi prohrál v Iránu volby, politika USA má přesto větší šance.
