S ohledem na zájem a výzvu čtenářů svých blogů zveřejnit můj názor na knihu Václava Klause „ Modrá, nikoli zelená planeta, Dokořán 2007“ si dovoluji v níže uvedeném textu své postřehy zveřejnit. Nabyl jsem totiž přesvědčení, že některé jeho myšlenky a úvahy nemohu ponechat bez adekvátní reakce, neboť dle mého názoru, který opírám o faktické argumenty, se v některých momentech pan profesor dopouští velice nebezpečného zpochybňování průkazných a velice závažných faktů. Tuto oponenturu jsem v červnu t.r. zaslal V. Klausovi k vyjádření společně se svou právě vydanou publikací „Legislativa udržitelného rozvoje a nové podnikatelské příležitosti“ (LexisNexis CZ, 2007), v níž se odborně zabývám obdobnou problematikou. Odpověď jsem obdržel a jako takovou ji přikládám v doprovodném souboru.
LexisNexis cz, s.r.o.
Oponentura stínového ministra životního prostředí ČSSD, knihy prezidenta ČR Václava Klause „ Modrá, nikoli zelená planeta, Dokořán 2007“
Teze 1VK : k levicovosti udržitelného rozvoje :„Environmentalismus není nic jiného než novodobá inkarnace tradičního levičáctví.“ (str. 33)
Oponentura PP:
Oprostíme-li se od termínů, kterými se Václav Klaus patrně snaží vyvolat negativní emoce a nahradíme-li slovo „enviromentalismus“ souslovím „udržitelný rozvoj“ (blíže k pojmu Petr Petržílek, Legislativa udržitelného rozvoje a nové podnikatelské příležitosti, LexisNexis CZ s.r.o., Praha 2007, str. 13-15), lze do určité míry s uvedenou tezí souhlasit. Záleží však na kontextu. Zatímco z pohledu ortodoxního neoliberála, jakým Václav Klaus je, se jedná o pohanu, kterou by jeho kniha vlastně mohla končit, z hlediska sociálního demokrata se jedná o tezi, za kterou je třeba autorovi poděkovat a zvláště ji zdůraznit zejména v době, kdy se Strana zelených v ČR otevřeně hlásí k pravici. Vycházíme-li z ekonomického rozlišení politické scény na levici a pravici, je zřejmé, že všude ve světě udržitelný rozvoj představuje relativně specifický proud levicového myšlení mající své kořeny ve spontánním ekologickém hnutí vyjadřující potřebu regulace trhu a potřebu solidarity mezilidské, mezigenerační a mezidruhové (tedy principy vlastní sociálnímu hnutí). Udržitelný rozvoj se proto vyvíjí vedle a v kontrapozici k ekonomickému neoliberalismu, který vytváří ideově-hodnotový rámec pravice.
Teze 2 VK: k vyčerpanosti zdrojů „Zásoba zdrojů se zvětšuje spolu s naší zásobou vědomostí …. „potencionální zdroje“ jsou přeměňovány ve zdroje ekonomické právě a jedině „konečným zdrojem“, kterým není nikdo jiný než člověk, jeho invence a jeho úsilí.“ (parafráze Simona) „Tento lidský zdroj však pro svou seberealizaci musí mít svobodu být sám sebou. Svobodu i, nebo především, od environmentalistů.“ „Vyčerpanost zdrojů evidentně nenastává.“ (str. 44-45)
Oponentura PP:
Václav Klaus vlastně nepopírá, že neobnovitelné přírodní zdroje ubývají a že se stávají ekonomicky vzácnějšími. I dle komentované publikace platí, že v důsledku úbytku zásob určité suroviny dochází k poklesu její nabídky na trhu. Nabídková křivka se posune hodně vlevo a skokově vzroste cena dané suroviny a produktů z ní. Potud se s autorem lze shodnout.
Klaus předpokládá, že tento proces vede k využití substitutů, jedná-li se o elastickou nabídku, a pokud se jedná o nabídku neelastickou (zdroj není čím nahradit) vyvolá růst jeho ceny stimulaci ke změně technologie na základě lidské invence. Zde již jeho teorie pokulhává v případě, že vědecko-technologický rozvoj (tedy výsledek práce „konečného zdroje“) není s to pouze na základě růstu cen včas nový zdroj či technologii zabezpečit. Byť lidská kreativita je nesmírná, má přeci jenom své meze zejména z hlediska času. Opomenutí tohoto faktoru, resp. spoléhání se na to, že se doba počítaná od okamžiku cenového nárůstu k úrovni ceny, která motivuje výzkum, do vyčerpání zdroje s neelastickou nabídkou, shoduje s dobou potřebnou pro vývoj nové technologie, je velmi neodpovědné.
Aby tato skutečnost (např. nedostatek ropy) neznamenala růst cen všeho a inflační past vedoucí až ke zhrocení ekonomiky, má stát v rukávu prakticky dvě možnosti řešení. Buď bude reagovat až následně a nezbude mu než určit cenový strop na ještě přijatelné úrovni a poptávku po chybějícím množství suroviny(ropy) sníží uměle pomocí přídělového systému, nebo bude včas pomocí legislativy udržitelného rozvoje (včetně podpůrných programů) vytvářet podmínky k tomu, aby se předpokládaný chybějící prostor včas zaplnil díky podpoře zavádění nových technologií, např. alternativními pohony. Závěrečná věta v uvedené tezi skutečně platí, ale jen tehdy, pokud politika vytváří takové podnikatelské prostředí, které včas stimuluje invenci a úsilí onoho „konečného zdroje“, tedy člověka. Srovnávání státního zásahu (regulace) s omezováním svobody je v tomto případě znovu pouhým ideologickým žblebtem. V ostatním lze s tezí souhlasit.
Teze 3 VK: k úloze cen „Cena představuje klíčový parametr a proto existence fungujícího cenového systému je klíčovým předpokladem nedeformovaného a zdravého vývoje lidstva (i přírody).“ (str. 50)
Oponentura PP:
I v tomto případě je teze správná, zasadíme-li ji ovšem do jiného kontextu. Zatímco Václav Klaus zde mluví o tvorbě cen bez zásahu státu, tedy v důsledku působení „neviditelné ruky trhu“, dle mého názoru je možné tuto tezi obhájit jen tehdy, jsou-li internalizovány negativní externality produkce do cen, a tehdy, jestliže stát svými ekonomickými nástroji stimuluje vyšší ekologickou účinnost (zejména úspory a zavádění obnovitelných zdrojů). Ve své zmiňované publikaci (podrobněji tamtéž, str. 50-51 a 61-62) dokládám nezbytnost propojení zpoplatnění fosilních energií (např. ekologické daně) s podporou výroby zelené energie a podporou využití potenciálu úspor. Taková kombinace ekonomických nástrojů dokáže nejen eliminovat nežádoucí výkyvy cen (zdražování), ale i docílit toho, že nevyčerpanost potenciálu určitých obnovitelných zdrojů (biomasa, voda) nebo nevyčerpatelnost jiných neomezených obnovitelných zdrojů (např. sluneční svit), bude plně využita. V těchto konsekvencích hovořme o ceně jakožto faktoru udržitelného ekonomického růstu, resp. „o předpokladu nedeformovaného a zdravého vývoje lidstva i přírody“.
Teze 4 VK: k bodu zlomu „V každém případě je jasné, že budoucí společnost bude mnohonásobně bohatší než dnes.“ (str. 58)„Mezi kvalitou životního prostředí a výší důchodů (čili bohatstvím) existuje vztah obráceného U.“ … „Goglanyho křivka místo důchodu na hlavu vymezuje širší proměnnou na ose x – čas (jako zástupná proměnná za vývoj technologií a bohatství). … Přidává k tomu ještě moment P, kdy si lidé uvědomí ekologický problém s tím, že před bodem P se nedá očekávat vědomou lidskou aktivitu zmenšovat dopady na životní prostředí.“ (str. 63-65) „Bohatství a technický pokrok ekologické problémy řeší, nikoliv vytvářejí.“ (str. 66)
Oponentura PP:
Začnu poslední uvedenou větou z dané teze. Tvrzení, že bohatství a pokrok nevytvářejí ekologické problémy je v přímém rozporu z předcházejícími odkazy na obrácené U-křivky, z kterých nepochybně vyplývá souvislost zhoršování životního prostředí s růstem důchodů (levá část obráceného U). Bohatství a technický pokrok problémy nejprve vytvoří a teprve následně hledají jejich řešení. Než se však najde řešení, dojde většinou k nenávratné ztrátě části zdrojů (přírody, surovin apod.). Nicméně platí, že závažnost zhoršování životního prostředí si nejdříve lidé musí uvědomit (bod P), posléze vyvolat tlak a stanovit nástroje k rozvoji nových technologií, které problém řeší a následně věřit, že dříve než se daný ekosystém zhroutí, se podaří trend zhoršování životního prostředí zvrátit. Toto je přesně stav, ve kterém se nyní nacházíme. Stejně jako pan prezident doufám, že se nám včas podaří nepříznivý trend zvrátit. Zatímco on hovoří o bodu zvratu ve smyslu vrcholu obrácené U-křivky (V) a tuto trajektorii považuje za zákonitou, já se obávám jiného bodu zvratu, který předznamenává zhroucení se v našem případě globálního ekosystému.
V této souvislosti již dávno volám o promítnutí do národního účetnictví hodnoty životního prostředí. Růst HDP v současném pojetí prostě neodráží růst blahobytu ve všech jeho aspektech a rozhodně není kompatibilní s myšlenkou trvalé udržitelnosti.
V současné době platí, že čím více stát spotřebovává své zdroje (z nichž některé jsou neobnovitelné), tím více meziročně navyšuje HDP. Do národních účetnictví ale není zahrnut systém oceňování nehmotných statků. Pro potřeby našich úvah nám postačí požadovat výpočet environmentálního produktu (yžp). Od dosahovaného produktu (y) odečteme nerealizovanou potřebu investic do životního prostředí (IŽP): yžp = y - IŽP. Z uvedeného grafu zřejmě vyplývá, že ukazatel ekonomického růstu y v neudržitelné ekonomice je silně zavádějící, resp. neuvádějící skutečnost, že taková ekonomika žije na značný dluh, který může vyústit v dalekosáhlou krizi, která nemusí být za určitých okolností řešitelná. Mnohem větší vypovídací schopnost o stavu ekonomiky má parametr yžp. Dovoluji si upozornit na indexy na časové přímce, kdy tx určuje okamžik, kdy nerealizované investice do životního prostředí přesáhnou možnosti ekonomiky se s problémem vypořádat (Ižp je větší než y), parametr ts ukazuje stav, kdy ekosystém ztratil své absorpční a regenerační schopnosti a kdy dochází k nevratným změnám, a tz představuje právě bod zvratu ekonomiky, kdy zhoršený stav životního prostředí a zejména kolaps jeho produkčních funkcí způsobí chaos. (blíže viz Petržílek P., Politika trvale udržitelného rozvoje a programy sociálního smíru při přechodu k trvale udržitelné ekonomice, MŽP, Praha 2002, str. 65-66)
Vrátíme-li se k obráceným U-křivkám, je zřejmé, že fungují jen do okamžiku, kdy dosažení jejich vrcholu (V) nastane před okamžikem tx (Ižp je menší než y).
Úvodní věta Klausovy teze, že budoucí společnost bude bohatší než dnes platí jen tehdy, podaří-li se civilizaci eliminovat riziko, že jednou nestihneme zabránit zhroucení ekosystému. Právě politika udržitelného rozvoje dokáže vytvořit předpoklady udržitelného ekonomického růstu, byť pod úrovní potenciálního produktu, neboť nebude možné plně využít všechny přírodní zdroje. Cílem tudíž nebude, aby ekonomika vyráběla na úrovni svých možností, ale na úrovni možností životního prostředí.
Z grafu je patrné, že po dosažení stavu udržitelnosti (tr) ekonomika nadále poroste. K udržitelnému ekonomickému růstu povedou tytéž zdroje, které ovlivňují ekonomický růst v současnosti a o kterých mluví ve své publikaci Václav Klaus (bohatství a technologie), ovšem s tím rozdílem, že jejich vznik a vývoj nebude vytvářen na úkor životního prostředí (Ižp = 0). K těmto zdrojům bude třeba započítat i kladný vliv zvýšených a stabilních produkčních funkcí životního prostředí. Za těchto podmínek bude platit, že bohatství a technologie problémy řeší, ale nevytvářejí.
Teze 5 VK: k blahobytu nyní a „za desítky let“ „Ona společenská diskontní míra je tedy tím klíčovým parametrem, který porovnává význam blahobytu budoucích generací oproti generacím současným. Když je nulová, znamená to, že se na budoucí generace díváme stejně jako na dnešní, což je absurdní. Environmentalisté (a N. Stern) se asi budou obhajovat tím, že nenulová společenská diskontní míra ignoruje velké náklady, které v budoucnosti vniknou a proto žádají „mezigenerační neutralitu“. Snažil jsem se ukázat, že je to mylný přístup.“ (Klaus, str. 78-79)
Oponentura PP:
Václav Klaus často argumentuje použitím Samuelsona a Nordhause, což činí i v této kapitole. Dovoluji si tedy odkázat na stejné autory, podle nichž (Samuelson P.A., Nordhans W.D., Ekonomie, Nakl. Svoboda, Praha, 1999, str. 813) státem blahobytu se rozumí společnost, v níž vláda pozměňuje tržní síly tak, aby chránila jednotlivce před některými náhodnými vlivy a zaručila lidem minimální životní úroveň (dodávám i určitý standard stavu životního prostředí) bez ohledu na jejich tržní důchody. V podstatě jde o to, aby vláda nesla odpovědnost za zmírnění chudoby, a to buď poskytováním důchodů chudým, nebo odstraňováním podmínek, které chudobu plodí (dodávám nese i odpovědnost za zdravé životní prostředí). Ekonomové se pokusili přizpůsobit národní účty konstrukci, která se nazývá čistý ekonomický blahobyt NEW (net economic welfare). Čistý ekonomický blahobyt je upravenou mírou celkového národního produktu, která obsahuje pouze spotřební a investiční položky, jež přímo přispívají k ekonomickému blahobytu. Připočítávají se položky jako je:
- hodnota volného času, jež rovněž bere v úvahu práci typu „udělej si sám“, která se nekupuje a neprodává na trzích a statky a služby vzniklé v důsledku této práce netvoří HDP,
- stínová ekonomika, která je rozdělována na nelegální a legální (nezaznamenávají se pro daňové účely – např. práce zedníka, který někomu pomáhá stavět garáž výměnou za právní poradenství; produkty nelegální aktivity jsou obecně považovány za „zla“ nikoliv „statky“, proto se do HDP ani do NEW nezapočítávají,- škody na životním prostředí – jde o odečet negativních externalit, odečtení vládních mezistatků a úpravy vzhledem ke stinným stránkám života ve městech apod.Netroufám si stejně jako Klaus, který důsledně svou tezi opírá jen o citáty jiných autorů, určit, jaká má být pro výpočty použita společenská diskontní míra, nicméně argumentuje-li Klaus blahobytem, pak může mít na mysli pouze růst HDP bez zohlednění škod na životním prostředí (tj. bez započtení nerealizovaných investic do životního prostředí (Ižp)) a nikoliv čistý ekonomický blahobyt. Vrátíme-li se ke grafu 1, dovoluji si s použitím jeho argumentace tvrdit, že stejná nenulová společenská diskontní míra se vztahuje jak k růstu HDP, resp. y, tak k růstu nerealizovaných investic do životního prostředí (Ižp), neboť oba ukazatele se vyvíjejí v tomtéž čase. Veškerá argumentace o diskontování a časových preferencích se z tohoto pohledu jeví jako bezpředmětná.
Teze 6 VK: k principu preventivní opatrnosti „Ekonomové tento „princip“ v takové podobě vlastně neznají. …. Proto neberou v úvahu jen efekty, ale i náklady všeho, tedy i oné apriorní opatrnosti. Proto vystupují proti lehkomyslnému prosazování jakéhokoliv regulačního zásahu, slibujícího nenulový efekt. Připomínají výnosy a náklady alternativ a zejména tzv. náklady příležitosti (oportunity cost) neboli efekty alternativních činností, které byly regulačním zásahem „promeškány“. (Klaus, str. 84-85)
Oponentura PP:
I v tomto případě prokáži Klausův omyl citátem ze Samuelsona (Samuelson P.A., Nordhans W.D., Ekonomie, Nakl. Svoboda, Praha, 1999, str. 525). „Náklady příležitosti vysvětlují rozdíl mezi peněžními náklady a skutečnými ekonomickými náklady. Zahrnují totiž to, čeho je nutné se vzdát při přijímání určitého rozhodnutí namísto nejlepšího alternativního rozhodnutí“ (kterým pro naše účely rozumíme udržitelnou výrobu statků). Potud se Klaus se Samuelsonem shoduje, nikoliv ovšem v dalším výkladu a použitém příkladu: „Jestliže vlastníte velice úrodnou půdu a trvale ji obděláváte neekologickými metodami, zaplatíte za svou hloupost nebo tvrdohlavost nebo okamžitý zisk tím, že si necháte ujít výnos, který je taková půda schopna poskytnout dlouhodobě. V korunách je tato půda cennější pro ekologické hospodáře než pro vás. Jestliže odmítáte ekologicky hospodařit či ji k takovému hospodaření pronajmout nebo prodat, utrácíte stejně oporu svého živobytí na uspokojení svých vlastních přání, jako kdybyste prodali svou půdu a utratili výtěžek za zábavu.“ Jiným Samuelsonovým příkladem je záměr provádět nějakou činnost (umístit továrnu, těžit rudu apod.) v ekologicky hodnotném území.
Náklady příležitostí nejsou tedy jen ušlé zisky a investice do realizace záměrů, ale též například hluk, exhaláty, vzhled krajiny, nové silnice, které doprovázejí podnikatelskou činnost a které z hlediska turistů a ekosystémů znamenají zánik původní hodnoty lokality. Tato hodnota životního prostředí je stejně reálná jako například hodnota vytěžených nerostů. Proto z hlediska odhalování nákladů příležitostí hraje rozhodující úlohu proces povolování záměrů, zvláště proces posuzování vlivů na životní prostředí, a z hlediska jejich vyčíslení a nápravy institut odpovědnosti za ekologickou újmu – tedy regulační zásahy. Cílem je, aby kombinací těchto regulačních nástrojů byly lidské záměry umísťovány tam, kde hodnota nákladů příležitostí bude menší než zisk, jaký očekáváme z realizace záměru, a zároveň díky kompenzačním mechanizmům (náprava ekologických zátěží) vzroste hodnota území na jiném místě. Vybereme tak skutečně nejlepší alternativu. (viz též Petržílek, Legislativa udržitelného rozvoje a nové podnikatelské příležitosti, LexisNexis CZ s.r.o., Praha 2007, str. 57) Myslím tedy, že i s použitím stejných ekonomických východisek (argumentu „oportunity cost“), kterých užívá Václav Klaus, lze princip předběžné opatrnosti s úspěchem bránit.
Teze 7 VK: ke globálnímu oteplování „Teorie globálního oteplování a hypotéza o jeho příčinách, která je dnes masově rozšiřována, je možná špatná, možná i bezcenná, ale v každém případě je velmi nebezpečná.“ (Klaus, str. 120)
Oponentura PP:
Prezident Václav Klaus zjevně nepochopil či spíše nechce pochopit podstatu věci. Ta spočívá v tom, že 2500 odborníků na klimatologii a na související obory se shodlo, že je dostatek objektivních vědeckých důkazů pro tři následující tvrzení:
1/ Globální oteplování planety je fakt.
2/ Globální oteplování je důsledkem především lidské činnosti.
3/ V důsledku globálního oteplování již dochází ke změně klimatu na Zemi a je třeba urychleně podniknout kroky k jeho odvrácení.
Není tedy pravda Klausovo tvrzení, že vědecká debata na toto téma není dostatečně hluboká a seriozní. Objektivní vědecké důkazy jsou a bohužel jsou celkem jednoznačné.
Klausovy názory na klimatické změny jsou založené pouze na argumentech jedinců (srov. počet autorů tzv. Nezávislým shrnutím pro politiky a zprávy IPCC). Přístup presidenta, který sám připouští, že přírodovědeckým argumentům nerozumí, tedy nelze nazvat jinak než vrcholná nezodpovědnost. Tím spíše že prezident je osoba, které u nás lidé tradičně naslouchají.
Je pravda, jak uvádí Václav Klaus, že v historii Země docházelo ke změnám klimatu a to dosti výrazným. Ale již opomněl uvést, jaké dopady tyto klimatické změny měly. Například relativně krátkodobá změna klimatu na přelomu období druhohor a třetihor před zhruba 65 miliony let měla za následek vyhynutí tří čtvrtin tehdy žijících druhů živočichů a rostlin. Faktem také je, že tak rychlé změny klimatu jakých jsme svědky dnes, v historii země probíhaly pouze v důsledku přírodních katastrof (dopady obrovských meteoritů apod.). Nikdy nebyly vyvolány pozvolnými procesy. Dá se tedy říci, že činnost člověka je ve vztahu ke klimatu čímsi jako přírodní katastrofa. Ani dnes klimatické změny určitě nezničí veškerý život na Zemi. Příroda si nimi stejně jako v minulosti poradí. Ale v rámci toho si poradí i s civilizací, jak ji známe dnes.
Celé Klausovo snažení je zaměřeno na obhajobu volné ruky trhu, která je všemocná. To je podstata každého neoliberálního zkostnatělého myšlení, které již asi není schopno změny. Neschopnost trhu poradit si nejen s ekologickými problémy je však nesporná. President má zajisté právo na svůj názor, ať je jakkoliv zjevně mylný. Lze říci, že se český president stává obchodníkem se skleníkovými plyny, které nám nabízí výměnou za naší dobrovolnou slepotu. Nebezpečné je dle mého názoru chování Václava Klause, nikoli však teorie globálního oteplování.
Teze 8 VK: k otázce svobody
„Je třeba vytvořit (resp. nenechat kazit a narušovat) společenský systém, který musí být schopen:- svými demokratickými politickými mechanizmy zajišťovat lidskou svobodu a- svými dominantními ekonomickými mechanismy, tj. trhem, fungujícími cenami a jasně definovanými vlastnickými vztahy, zajišťovat ekonomickou racionalitu (což znamená i úspornost), která je navíc totožná s racionalitou ekologickou a která je jedinou cestou k prosperitě (a bohatství).“ (Klaus, str. 127)
Oponentura PP:
K Václavem Klausem zdůrazňovaným principem svobody nutno poznamenat, že to, co předvádí uvedená publikace, není liberalismus, ale muzeální ideologický relikt z doby koňských dostavníků, karikatura liberalismu, liberalismus jako anarchie. Liberalismus už dávno neznamená laissez faire, který sune před nás primitivní obraz z počátku 19. století, který trpí účelovou fikcí, že vše se nejlépe uspořádá bez jakýchkoliv zásahů státu přirozenými silami. Klausismus (v kontradikci s environmentalismem) se rozhodl tímto virtuálním nesmyslem bránit volnou ruku trhu proti novým liberálním myšlenkám, totiž že podmínkou svobody, a to i hospodářské, je omezení a vnesení řádu, podmínkou volnosti je zákon a regulace, nikoliv falešná představa jednostrannosti, nevázanosti a svévole. I zde platí, že svoboda jedince končí tam, kde začíná omezovat svobodu druhého jedince.
Liberalismus není věcí kapitálu, naopak stojí oproti němu tehdy, jestliže ten utlačuje lidskou osobnost a její podmínky žití. Nemůže se uzavírat poznání, že sice může fungovat svoboda těch, kteří něco mají, že však není zajištěna tam, kde lidé nemají nic nebo málo nebo kde trpí zhoršeným životním prostředím. Systém svobody majetku může potlačovat svobodu většiny. Člověk není hospodářským číslem, které stojí na stránce účetní knihy. Politická demokracie není posledním slovem lidské moudrosti – klasický liberalismus totiž uznává, že společenský stav, v němž normálně schopni lidé nemohou důstojně žít (zhoršená kvalita života z různých příčin), není liberálním, ale člověku nepřátelským. Moderní liberalismus dospěl k požadavku sociálně politické kontroly, která snad může omezit majetného, ale posílí a zajistí svobodu (a kvalitu života) i nemajetných. Demokracie je založena na principu většiny.
Základ vlastnictví je sociální. Organizovaná moc společnosti chrání práva majitelů před zloději a loupežemi - zle by se jim vedlo bez soudu a policie a bez toho pořádku, který ustavuje společnost, její řád. Civilizace dala podnikateli k dispozici bezpečnost na silnicích, drahách, ve vzduchu i na moři, množství vědomostí a dovedností, podnikatel užívá vynálezů, patentů, inovací, výsledků výzkumu a věd (rozuměj pozitivních externalit existence a pravidel společenského řádu), jakoby se to rozumělo samo sebou a zapomíná, že je z titulu svého vlastnictví společnosti též něco dlužen (eliminovat negativní extarnality své činnosti). Mimo to, je to společnost, která vytváří poptávku i cenu, která vytváří stimuly a evolutivní podněty.
Svoboda ve které žijeme je dílem společnosti a jejich zákonů a její fungování předpokládá sociální a ekologickou kontrolu, svoboda není zajištěna bez řádné organizace a pospolité koordinace. Proto svoboda ve vlastním zájmu musí potlačovat bezuzdnost mocných, jakož i vyznávání zásady, že moc jde před právem. Svoboda neznamená, že se vydáme šanc náladám či neprozíravosti majitele hospodářských prostředků, jeho rozmarům či vrtochům. Stát, který by se ostýchal omezit soukromé hospodaření, aby zajistil důstojné podmínky života svých občanů, si nezaslouží se nazývat státem svobodným.
Liberál není otrokem otřelé, trapné fráze o svobodě - není ideálem lidské svobody, jestliže osud a živobytí pospolitosti je ponecháno úvaze nadnárodním korporacím, svoboda jedincova nesmí ohrožovat svobodu tisíců. A liberál se nemůže starat pouze o svobodu a individualismus majitelů a manažerů, musí se ohlížet i po tom, jak je o tyto přívlastky postaráno obecně u občanů. Dnešní liberalismus dostává tak nový úkol - prosazovat svobodu vůči tlakům kapitálu, proti privilegiím majetných. V tomto ohledu je to právě sociálně demokratické hnutí, které je dědicem a nástupcem liberalismu, jeho vývojovým pokračováním.
Teze 9 VK: ke snižování množství skleníkových plynů „Symbolem toho všeho je však dohoda z Kjótó o globálním oteplování, která je evidentně fatálním omylem … Jediné, čeho může tento nesmírně nákladný a ambiciózní projekt docílit je „oddálení zvýšení hladiny skleníkových plynů zhruba o 6 let“. … Nejlepší politikou je dnes s touto mírnou změnou klimatu žít a podporovat ekonomický rozvoj, který nám vytvoří budoucí, daleko efektivnější technologie.“ (Klaus, str. 129-131)
Oponentura PP:
Znovu musím dát Klausovy za pravdu, když Kjótský protokol označuje za téměř neúčinný. Nemohu se však ztotožnit z výše uvedených důvodů s tím, že bychom se měli smířit s „touto mírnou změnou klimatu“ a naučit se s ní žít. Jeho návodem je podporovat ekonomický rozvoj zřejmě na úrovni potencionálního produktu s plným využitím všech zdrojů, tedy i těch fosilních. Václav Klaus nám vlastně nabízí závod s časem, kdy bude záviset na tom, zda důsledky klimatických změn budeme schopni řešit včas díky růstu bohatství a nových technologií. Alternativa spočívající v politice udržitelného rozvoje predikuje ekonomický rozvoj postupně oprošťující se od využívání neobnovitelných zdrojů, zejména fosilních paliv, tedy ekonomický rozvoj nikoliv na úrovni potenciálu ekonomického růstu, ale při maximalizaci čistého ekonomického blahobytu. Přitom použití nových environmentálně šetrných technologií a jejich vývoj je motorem takové udržitelné politiky. Aplikaci těchto technologií, vědě a výzkumu je proto záhodno obětovat i část vytvořeného bohatství a zvýhodnit je dříve, než by k tomu došlo působením volných tržních sil. Tomuto přístupu se právě věnuji ve své nové publikaci Legislativa udržitelného rozvoje a nové podnikatelské příležitosti, která v tomto roce vyšla nákladem společnosti LexisNexis CZ s.r.o., jejímuž řediteli panu Boreckému děkuji za obzvláště vstřícný přístup.
Kjótský protokol je tedy nutné akcelerovat a přijmout mnohem tvrdší mezinárodní dohody.
2007-05-29
JUDr. et Ing. Petr Petržílek, Ph.D
Stínový ministr životního prostředí ČSSD.
