Krajinný ráz, tvář naší země, rodná země, má vlast. To jsou pojmy s velkým emotivním nábojem. Ve vzpomínkách na vlast se v cizině vynořovaly v myslích vystěhovalců bory po skalinách, vody po lučinách nebo hory, nad nimiž hromy divo bijú, až ten zemský ráj se dostal i do národních písní Čechů a Slováků.
Všechno vzniká, vyvíjí se a zaniká. To je běh světa. Bylo by pozoruhodné, kdyby krajina byla ve světě neměnnou konstantou, ačkoliv jí takový atribut bývá přisuzován. Zdání stálosti zůstává zakotveno jen ve vzpomínkách. Konfrontace se skutečností je však někdy velmi překvapivá. Jako rodiče vidí ve svých dětech pořád ty roztomilé špunty, tak teprve obrázek krajiny s mezerou desítek let konfrontuje změny.
Pokud lidstvo disponovalo jen silou svojí a zvířat znásobenou jednoduchými mechanizmy, nemělo možnosti v krátkém čase provádět veliké a zásadní změny krajinného rázu. Od parního stroje až k nukleárním temelínům se silové možnosti člověka – lidstva umocnily. Krajiny vytvářené tisíciletími mohly člověkem vznikat a nebo spíše zanikat v průběhu několika mála let, v případě jasnějším než tisíc sluncí končí v sekundách. Změny, které člověk usurpátor provádí, jsou vesměs motivovány ziskem. Důsledky už nejsou pro exploatátora tak důležité. Z hlediska krajinné ekologie a jejího využití k obecnému prospěchu jejích obyvatel je tomu obvykle právě naopak. V průběhu posledních tří staletí krajiny všude na světě prodělaly velké změny. Změny tak závažné, že znepokojily nejen ekology a přírodovědce, ale i architekty, geology a lidi s technickou invencí. Jak se dopady změn krajiny začali zabývat lékaři, sociologové a bankéři, problém dostal politický náboj.
Na schůzi Výboru ministrů Rady Evropy dne 19. července 2000 byla podepsána Evropská úmluva o krajině, která by měla usměrnit politiky územního rozvoje do přijatelných mezí. Uznává se nárok člověka obyvatele na krajinu jako důležitý prvek jeho existence.
Jak definovat krajinu? Nejlépe vyhovuje obecná definice krajiny jako části zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořené souborem funkčně propojených ekosystémů s civilizačními prvky.
Z hlediska termodynamického jde o otevřený systém, v němž probíhá ustálený tok energetických přeměn při koloběhu látek, výměn informací a při genetickém vývoji. Jinak lze definovat krajinu jako otevřený ekosystém formovaný všemi faktory – abiotickými, biotickými a antropogenními.
Z hlediska vývojového představuje krajina dialekticky jednotný celek, který prošel dlouhodobým přírodním vývojem a relativně krátkými antropogenními zásahy v různých fázích vývoje člověka a jeho společností a kultur, které zanechaly v krajině své stopy.
Na krajinu můžeme pohlížet z hlediska využití jako na :
- Přírodní systém a prostor
- Životní prostor člověka
- Hospodářský prostor
- Polyfunkční systém a prostor
Pokud budeme pohledy na krajinu tříštit podle nároků na využití, preferencí požadavků využitelnosti můžeme krajinný ráz poškodit až zásadní změnou reliéfu a funkce krajiny, jak jsou toho svědectvím krajiny různou měrou ovlivněné až vybydlené.
Proto polyfunkční přístup k hodnocení krajiny a jejího rázu nejspíše může poskytnout předpoklady pro optimální řešení využití krajiny jako zdroje a udržení krajiny jako místa trvalé existence vyrovnaných geobiocenóz.
Vraťme se zpět ke krajinnému rázu. Co je podkladem pro vytvoření krajinného rázu? Co dává krajině základní nezaměnitelné rysy? V první řadě je to geomorfologie, jejímž produktem je reliéf. To jsou změny tak dlouhodobé, že pro jedno lidské pokolení se mohou považovat vcelku za relativně stálé. Pokud nejde o oblast tektonicky a/nebo vulkanicky činnou. Základní ráz krajiny posuzujeme jako nížinný, pahorkatinný, vrchovinný, podhorský, horský a velehorský. V každé z těch oblastí jsou dominanty, svérázy a odlišnosti. Svébytné prvky krajinného rázu dost výrazně odlišují nížinu kolem Mělníka od Hané nebo od Pálavska. Pahorkatinu Podblanicka si nelze splést s Křivoklátskem, Kokořínskem nebo Českým středohořím. Stejně tak si nemůžeme zaměnit Brdskou vrchovinu za Českomoravskou nebo Šumavu ztotožnit s Jeseníky. Bořeň si nikdo nesplete s Řípem, Blaníkem nebo Hostýnem. Každý kraj je jinak vytvořen, každý má jiné dominanty, jiné toky a nádrže, má jiné prvky krajinného rázu.
Nepochybně součástí krajinného rázu je pokryv krajiny a jeho typické utváření. Původní pralesy vzrůstající lidská populace mýtila, klučila, žďářila, pálila a klátila. Pralesy v průběhu historie hodně prořídly až vymizely. Změnil se pokryv reliéfu. Lesy ustoupily polím, sadům, vinicím, chmelnicím, loukám. Tím se vytvořil ráz krajiny středověké a renesanční s hrady, zámky a štíhlými věžemi, které se zrcadlily v hladinách rybníků.
Chlumy barokní krajiny architekti osadili kostelíčky s buclatými věžemi; prosluněné prostory obohatili barokně prosvětlenými zámky s arborety a francouzskými nebo anglickými zahradami, které přecházely do volné krajiny. Části lesů se v období baroka hojně stávaly oborami domácí i cizokrajné lovné zvěře pro ukájení myslivosti panstva. Pod tlakem spotřeby dříví byly prořídlé pralesy přeměny na hospodářské lesy. Vesměs se měnil i charakter těžbou a pastvou zdevastovaného smíšeného lesa na výnosné monokulturní smrčiny.
Ráz krajiny, který jsme zdědili a který považujeme za neodmyslitelný od tváře naší země, je výsledkem dlouhodobého vývoje jak přírodního, tak zejména v posledních stoletích a zejména desetiletích konzumního tlaku společnosti, jejíž rozvoj je založen na stále rychlejší výrobě a větší spotřebě. S tím jde ruku v ruce narůstající produkce odpadu. Produkce odpadu se stává krajinotvorným prvkem. Dalo by se hovořit o neoholocenní orogenezi. Po zavezení odpadních hald hlínou vyvstávají nad krajinou nové dominanty, na nichž probíhají přírodní procesy. Děti, které neviděly, jak tam rostla hruška v širém poli a čněl starý dub s mysliveckým posedem, považují nový kopec za přirozenou stráň na sáňkování. Po zimě tam již rozkvetly podběly a každé jaro pampelišky a jiné ruderály. Kdo by si dnes vzpomněl na mohutný dub a starou hrušeň, které spoluutvářely krajinný ráz ještě před čtvrt stoletím!
Krajinu doplňují sídla a stavební dominanty. Problém je v tom, že zatím co v minulosti sídla a architektonické prvky v krajině se držely v lidských dimenzích, novodobá vysoce výkonná stavební technika útočí, dobývá a mění krajinu: fragmentuje, devastuje a znásilňuje. Je tomu skutečně tak?
Druhá polovina 19. století byla obdobím nevídaného rozmachu železnic. Železnice protnuly nejen Hanou, Poodří a Zlatý prut země české, ale vyšplhaly se vysoko do hor. Italští stavitelé překlenuli rokle a údolí vysokými kamennými viadukty antického stylu, které do krajiny Lužických hor přirozeně zapadly. Obdivem ke stavitelům se tenkrát netajil ani Jan Neruda. Dnes se viadukty nad Údolím sv. Kryštofa považují za jedinečnou kulturně technickou památku.
Nejen obloukový most pro Křižíkovu elektrickou železnici přes Lužnici u Bechyně, ale i řada dalších smělých mostů přes Vltavu a další toky, jakož i přehradní hráze a jezera se staly dominantami krajiny. Nepochybně tomu tak bude i u obloukového mostu, který se pne nad přírodní rezervací Opárenské údolí v Českém středohoří nebo architektonicky i technicky skvěle zvládnutá estakáda nad nivou soutoku Berounky a Vltavy pod Zbraslaví. Jsou to nové prvky moderní doby, které doplňují, ne-li přetvářejí krajinný ráz. S tím minulým však už má málo společného.
Výstavba dnešní dopravní infrastruktury se zaměřuje na výstavbu dálnic. Jejich problémem je rozdělení krajiny a trvalé zvýšení ruchu, hluku a smogu v krajině. Není sporu o tom, že migrace zvěře je pro nepřetržitý provoz značně ztížena, ne-li znemožněna. Vytrvalý hluk se přenáší na kilometry daleko. Krajinný ráz dostává další zásah. Určitou změnou byla výstavba D11, která pohyb zvěře umožňuje. Věřím, že výstavba D3 bude alespoň takto přátelská ke krajině.
Vrchol Ještědu byl tisíce let holý. V 19. století tam stál kříž. Ve 20. století na vrcholu vybudovali kamenný hotel a Československé státní dráhy tam začaly provozovat lanovou dráhu. Koncem 50. let minulého století hotel vyhořel. Nalezl se odvážný architekt, který využil moderních materiálů a techniky k raketovému protažení vrcholového reliéfu. Jedni to považovali za cynické zprznění panenské přírody, druzí oceňovali odvahu architekta domyslet boží úradek. Nakonec se dostalo architektovi i jeho dílu mezinárodního ocenění. Vznikla nová dominanta krajiny.
Na Šumavě před válkou Klub českých turistů vystavěl na Poledníku dřevěnou rozhlednu. Ve studené válce tam Čsl. armáda vystavěla rozlehlou radiolokační a odposlouchávací základnu s vysílačkou a radarem na železobetonové věži, která změnila místní ráz krajiny. Po skončení studené války se dlouho rozhodovalo, co s tím. Nakonec budovy byly zbourány a ponechána jenom věž jako rozhledna. Neobvyklé pojetí rozhledny, doplněné protáhlými přístřešky, vytvořilo novou zdaleka viditelnou dominantu Šumavy, kterou navštěvují tisíce turistů.
Zatímco 19. století bylo stoletím páry a drátu, 20. století prostoupily elektromagnetické vlny a síly, elektřina, rádio, televize a mobil. Člověk 21. století by nemohl existovat bez elektrického spínače ke spotřebiči, cítil by se nesvůj, kdyby ho přes den nenaháněl mobil v kapse nebo v kabelce, usnul by cestou v autě, kdyby ho nepovzbuzovalo rádio a neusnul by bez večerního thrilleru z televize. Stejně tak se neodmyslitelnými dominantami kraje staly vysílací věže rádiových a televizních vysílačů, stožáry mobilních operátorů a liniové stožáry elektrického vedení. Možná, že někoho napadne, že to není zrovna ideál krásy v krajině, ale bez vymožeností 21. století se prostě nikdo neobejde. Co se dá dělat. Na kopci se točí radar pro zabezpečení letového provozu, přece nechcete, aby se letadla střetávala nebo bloudila v nebeských výšinách. Koneckonců ani architektonicky ten radar z brdských Písků nijak příliš nepřečnívá.
Přiznejme si, že vybudování moderního meteorologického radaru za jediný rok 2001 na vrchu Praha byl přece nejen technický, ale i administrativní mistrovský kousek! Dnes nám z něj ukazují obrázky a recitují krásné paní a elegantní pánové předpovědi počasí až na týden dopředu. Vždyť ta radarová věž je i zajímavou rozhlednou nad táhlými hřbety Středních Brdů, jenom kdybychom my, turisté, ji směli navštívit.
Naše krajiny se během půl století zaplnily vysokými věžemi, stožáry, tyčemi a dráty. Vytvořily se nové dominanty. Jako houby po dešti za posledních pět let vyrostly nápadné a podle mého názoru elegantní věže větrných elektráren. A pak že se do obzoru už nic nového nemůže vejít! Je zajímavé, že nic jiného tak obyčejným lidem na rušení krajinného rázu nevadí jako tyto větrné mlýny nové doby. Nemají naši vesničané rádi Don Quijoty nebo Holanďany? Nevím v každém případě jsem rozhodně pro, aby si občané v místních referendech sami rozhodli, zda větrný park na svém území chtějí či nikoliv. A především jsem pro to, aby peníze ze zisků těchto elektráren šly do dnes zdecimovaných obecních rozpočtů. Připravuji proto projekt kofinancování projektů obcí při čerpání prostředků z OP ŽP na výstavbu zelených elektráren tak, aby obce nemusely ze svých peněz investovat ani korunu a přesto se mohly na ziscích výraznou měrou podílet.
Přibývají nové dominanty, zatím co jiné mizí a leckde krajinný ráz připomíná vrak zdemolovaného auta. Podkrušnohorská pánev bývala označována jako český ráj: sady, vinice, pole, lesy a chlumy, termální prameny, lázně, hrady, zámky, zámecké zahrady. Nepochybně energie je krev republiky. Vyrábí se z uhlí, které ze třetihor zůstalo masově dostupné pěkně pod povrchem. Uhlí se do poloviny 20. století rubalo převážně pod zemí. Se zvyšováním nároků na těžbu a se zdokonalováním techniky (obrovské těžební stroje, mamutí bagry, kráčející exkavátory atp.) se přešlo k povrchové těžbě, hloubily se lomy a přemísťovala neuvěřitelně velká kvanta skrývkové zeminy a hlušiny. Vznikaly hluboké jámy a vytvářela se nová pohoří skládek hlíny a kamení.
Krajinný ráz Podkrušnohoří se tím absolutně změnil. Činnost člověka se dá přirovnat k horotvorným procesům. Po rekultivaci se kraj znovu změní. Jak? Bude jiný. Poškozená resp. devastovaná krajina se již nikdy nemůže vrátit ke zničenému reliéfu a ke ztraceným ekocenózám a kontinuálně navázat na původní vývojový proces. Ale vždyť alpinské vrásnění bylo také katastrofální změnou krajiny! Ano, ale to se událo před desítkami milionů let. Taková časová období se vymykají představám srovnatelným s délkou lidského věku.
Nemylme se, že by se v ještě starších časech člověk - těžař choval mimořádně jinak. Dodnes se propadají horní díla v Krušných horách nebo na Ostravsku. Celá Brdská vrchovina byla během uplynulých staletí překopána a převrácena při hledání a těžbě kovů, nejvíce železných rud, ale i stříbra, olova, uranu a dalších kovů. Setkáváme se se spoustou odvalů, závalů, hlušiny, starých štol a kutišť. Spousta nepravých „kamenných moří“ je pozůstatkem hornické činnosti stejně jako hory hald hlušiny na Příbramsku. Brdy po vytěžení byly posléze uměle zalesněny a tím byl udržen jejich krajinný ráz lesnatého pohoří, zeleného srdce Středních Čech.
Nás trápí to, že současná generace ač zdědila krajinu, která si udržela určité estetické, přírodní, historické a kulturní hodnoty, jež vznikaly dlouhodobými přírodními procesy a činností lidí, dostává ji do ohrožení. K ochraně krajinného rázu známe řadu legislativních nástrojů, jejichž účinnost však někdy selhává. Často jsou závislé na subjektivním posuzování, jinde bohužel na korupčních tlacích. Orgány ochrany přírody stojí nyní před otázkou, kdy je zásah do krajiny ještě přijatelný, kdy už není. To je opravdu záležitostí poctivého nezávislého místního šetření a nestranného posouzení všech dostupných informací a erudovaných úvah.
Trýznivé je zvlášť svévolné poškozování a ničení přírody protiprávně zneužívanými dopravními prostředky (cyklisti, motocyklisti, čtyřkolkáři, teréňáci).
Smyslem ochrany krajinného rázu nemůže být zabránit výstavbě vždy a všude. Jde o to, posoudit neobnovitelnost hodnot, které určují krajinný ráz, a ekologických souvislostí a na základě toho vybrat možnou alternativu. Podstatou ochrany krajinného rázu je jeho zachování tam, kde jsou soustředěny přírodní, kulturní, historické a estetické hodnoty s výraznými znaky vizuálního charakteru, vytvářející silný estetický prožitek. Tomu pak odpovídá vyhlášení statutu přírodního parku. Pokud by tyto hodnoty převyšovaly krajský dosah, pak by přicházelo v úvahu vyhlášení chráněné krajinné oblasti.
